Ruská agrese: Nejen válka, ale i ekologická katastrofa

Zatímco vojenský potenciál Ruska je již dlouho předmětem mezinárodního zájmu, ruská klimatická politika (respektive její absence) je i přes závažnost svého dopadu často opomíjena. Ruská klimatická politika má však potenciál způsobit světu ještě ničivější následky než ruská vojenská hrozba. Obrovská rozloha území Ruska v kombinaci se špatnými rozhodnutími v oblasti klimatické politiky má ohromný globální dopad, který nelze ignorovat.

Jako ropný stát s výrazným vlivem na globální politiku v oblasti životního prostředí Rusko ovlivňuje klimatická opatření po celém světě. Postoj Ruska ke změně klimatu může navíc přímo bránit zelené transformaci v Evropě a brzdit celosvětové úsilí v boji proti klimatické změně.

Pochopit klimatickou politiku Ruska je proto zásadní pro každého, komu záleží na ekologické budoucnosti planety a na úsilí o udržitelný svět.

Rusko patří mezi 20 zemí s největšími zásobami ropy a zemního plynu. Patří také mezi 9 zemí, které zajišťují 90 % světové produkce uhlí. Rusko navíc plánuje do roku 2030 zvýšit těžbu plynu a ropy o více než 5 %. Tato země je v současnosti čtvrtým největším emitentem skleníkových plynů po Číně, USA a Indii. Kromě toho je Rusko historicky třetím největším emitentem uhlíku na světě a je zodpovědné za přibližně 7 % celosvětového kumulativního objemu CO2.

Změna klimatu je bezesporu globálním problémem, který překračuje hranice států a ovlivňuje všechny kouty Země. Ruská vláda však změnu klimatu nevnímá jako univerzální výzvu, ale spíše jako individuální problémy, které by měl každý stát řešit samostatně. Moskva dává přednost udržení své národní suverenity před obavami z dalekých problémů typu odlesňování v Amazonii či stoupající hladiny moří, postihující tichomořské ostrovní státy.

Zpráva Valdajského klubu z roku 2020 zdůrazňuje dva aspekty suverenity klimatické politiky:

V důsledku toho se Rusko během mezinárodních jednání o klimatu důrazně staví proti snahám o stanovení povinných cílů a místo toho zaujímá minimalistický postoj tím, že omezuje oblast své odpovědnosti na dodržování svých smluvních závazků.

Po celá tři desetiletí byla ruská politika v oblasti ochrany klimatu pragmatická a zanedbávala mezinárodní dohody o klimatu ve prospěch „prioritnějších“ cílů. Mezi ně patří:

Postoj Moskvy se téměř nezměnil, a to od konference o klimatu v Riu de Janeiru v roce 1992, kdy byla založena Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), přes Kjótský protokol z roku 1997 až po Pařížskou dohodu z roku 2015.

Proces ratifikace těchto dohod odráží minimální závazek Moskvy. Ratifikace UNFCCC trvala Rusku dva roky, Kjótského protokolu sedm let a Pařížské dohody čtyři roky. Prodlení, alespoň v některých případech, nebyla primárně způsobena věcnými problémy, ale spíše pramenila ze snahy Kremlu využít ratifikaci pro jiné strategické cíle.

Přístup ke Kjótskému protokolu je příkladem výrazně pragmatického myšlení. Zpočátku Rusko usilovalo o zisk prodejem přebytečných emisních povolenek největší a nejprůmyslovější ekonomice světa: Spojeným státům americkým, jedním z prvních signatářů protokolu. Po odstoupení USA od Kjótského protokolu v roce 2001 se zájmy Ruska změnily z čistě finančních na geoekonomické. Moskva si uvědomila, že Kjótský protokol může vstoupit v platnost pouze po ratifikaci ze strany Ruska, a proto tuto ratifikaci fakticky proměnila v podmínku svého vstupu do Světové obchodní organizace (WTO).

Pragmatický přístup Moskvy byl méně nápadný v její reakci na Pařížskou dohodu, protože v ní chyběly jasné finanční či geoekonomické popudy, které by Rusko mohlo vytěžit. Nicméně i zde byla politika Ruska ovlivněna spíše kalkulovaným hodnocením krátkodobých nákladů a přínosů než obavami z globálního oteplování. Za vlády Donalda Trumpa, kdy bylo morální a politické postavení Spojených států historicky nízké, argumenty ve prospěch připojení Ruska k mezinárodnímu konsensu sílily. Ratifikace posílila pověst Ruska jako odpovědného člena světového společenství, aniž by mu ukládala významné závazky. Z pohledu Moskvy se to jevilo jako situace s oboustranně výhodnými výsledky.

Skutečnost, že Moskva stále trvá na zachování referenční hodnoty Kjótského protokolu z roku 1990 jako měřítka pro budoucí snižování ruských emisí, ztěžuje závazek dosáhnout snížení o 25-30 % do roku 2030. V současné době jsou ruské emise oxidu uhličitého výrazně nižší než v sovětském období (v roce 2017 byly o 32 % nižší než v roce 1990). To umožňuje ruské vládě realizovat ambiciózní plány na rozšíření produkce fosilních paliv a přitom stále plnit své smluvní závazky.

Podobně jako v případě Kjótského protokolu není agenda Moskvy týkající se Pařížské dohody primárně zaměřená na environmentální cíle, jako je zmírnění globálního oteplování, zlepšení kvality ovzduší nebo zachování permafrostu. Jejich prvořadým zájmem je zajistit, aby plnění globálních klimatických cílů nebránilo ruským národním zájmům, jak je definuje vládnoucí elita.

Jak výslovně uvedla náměstkyně ministra energetiky Anastasia Bondarenko:

Není proto překvapivé, že výsledkem této perspektivy není proaktivní klimatická politika, ale spíše reaktivní, oportunistický a sebestředný přístup.

Formování národní klimatické politiky významně ovlivňují konkrétní politické osobnosti, především prezident Vladimir Putin. To neznamená, že má absolutní autoritu nebo že se přímo podílí na všech fázích rozhodování. Jeho skeptický postoj k antropogennímu aspektu změny klimatu nicméně hrál v posledních dvou desetiletích klíčovou roli při formování ruské politiky. Putin navíc reprezentuje elitní segment, který má tendenci považovat klimatickou nouzi za pouhý „liberální rozmar“ a vnímá ji jako mnohem menší hrozbu než například hospodářskou recesi, americkou „hegemonii“ nebo liberální hodnoty. Tato rétorika se částečně změnila v roce 2022, kdy Putin označil klimatické změny za největší výzvy, kterým lidstvo čelí.

Na tiskové konferenci v roce 2019 Putin prohlásil, že „nikdo nezná skutečnou příčinu změny klimatu“, a dodal, že vypočítat, jak lidstvo ovlivňuje globální změnu klimatu, „je velmi obtížné, ne-li nemožné“. Nicméně již v roce 2013 Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC) ve své páté hodnotící zprávě uvedl, že je „velmi pravděpodobné“, že více než polovina pozorovaného nárůstu průměrné globální povrchové teploty v letech 1951-2010 je důsledkem lidské činnosti, v číslech jde o 95 % až 100 %. Ve své zprávě z roku 2021 IPCC uvedl zvláštní kapitolu věnovanou vlivu člověka na klimatický systém, v níž jednoznačně konstatoval, že lidská činnost nesporně způsobila oteplení globálního klimatického systému od předindustriální doby. Profesor Ed Hawkins, autor IPCC, během tiskové konference zdůraznil:

O původu současné změny klimatu se dnes již nevedou spory; vědecká shoda panuje v tom, že za současné oteplování je ze 100 % zodpovědný člověk.

Klimatická politika Ruska je navíc ovlivňována silnými soukromými zájmy, nejvýznamněji pak v energetickém sektoru, který je základem národního hospodářství. V roce 2018 uhlovodíky přispěly k 46 % příjmů státního rozpočtu, 65 % celkových příjmů z exportu a 25 % hrubého domácího produktu Ruska (HDP). Tato čísla, která jsou sama o sobě působivá, se promítají do významného politického vlivu předních energetických korporací. Jejich vliv sahá do různých oblastí vládní kontroly a hlavně brání jakémukoli pokroku směrem k postindustriální a postuhlíkové ekonomice. Agenda energetických společností úzce souvisí s širšími strategickými ambicemi Putinova režimu.

Mezi vlivné skupiny patří Ruský svaz průmyslníků a podnikatelů (RSPP) a zemědělský sektor. Vliv RSPP se projevil při formulaci plánu ruské vlády na přizpůsobení se změně klimatu na konci roku 2019. Dřívější verze plánu navrhovaly zavedení uhlíkové daně a sankcí pro podniky překračující emisní limity. Nicméně i tato relativně skromná opatření byla následně zrušena ve prospěch bezzubého pětiletého „klimatického auditu“. Ruský svaz průmyslníků a podnikatelů svůj postoj zdůvodnil následujícím tvrzením:

Podobnou dispozici můžeme pozorovat i v zemědělském sektoru, který nechce měnit intenzivní zemědělské metod kvůli snížování emisí skleníkových plynů. Prioritou je maximalizace výroby a exportu.

Moskva věří v sílu fosilních paliv, a proto tento průmysl upřednostňuje oproti jiným. Chybí jí vůle k rozvoji postindustriálního, technologicky vyspělého a nízkouhlíkového hospodářství, které by bylo schopné nahradit současný uhlíkově náročný model.

V nadcházejícím článku se budeme hlouběji zabývat společenskými důsledky vládní politiky v autoritářském režimu. Co si o klimatické změně myslí lidé? Existuje v totalitním systému prostor pro individuální názor? A jak se na této dynamice podílí severní poloha země? Řekneme si příště.