Článek
Původně šlo o vlhké skladiště plné dokumentů, což si vzal na starost pan Milan Hatala z Vidnavy, který měl v Přepychách původně úplně jinou práci. Ve volném čase opravil zdi, přidal sádrokarton, pak se přidali údržbáři, zaměstnanci i pracovnice kanceláře. Třídily se dokumenty, malovalo se, upravoval nábytek. Pracovalo se i o víkendu – zaměstnanci se ochotně zapojili ve svém volném čase. Výsledek? Příjemný, bezbariérový prostor s knihami, židlemi, stolky… a hlavně atmosférou. Rodiny klientů si tu mohou samy uvařit kávu nebo čaj, oslavit narozeniny, nebo si klidně ohřát přinesené jídlo – třeba domácí kuře, které chutná přesně tak, jak si ho klient pamatuje. Kouzlem se tak ze suterénu stává nedělní obývák.
Klient se těší na kávu
Káva jako terapie (a vzpomínky jako bonus)
Jednou měsíčně se prostor promění podle tématu – třeba na prvorepublikovou kavárnu, vídeňský salón nebo místo plné vzpomínek na „jak se u nás doma podávala káva“. Zaměstnanci se na chvíli stanou baristy, číšníky i průvodci minulostí. Klienti si objednávají z menu, káva se roznáší ke stolům a mezi tím vším se nenápadně odehrává něco důležitého – práce s pamětí, emocemi a příběhy. Reminiscence, biografie… ale hlavně lidské setkání, které dává smysl. Dnes kavárna slouží jako prostor, kde rodiny nemusí sedět namačkané na pokojích. Mohou být spolu, dát si kávu a bábovku. Dát si čas.
A mezi tím vším se odehrává to nejdůležitější – vztahy, vzpomínky a pocit, že i v zařízení může být kousek domova.
Takovou vizi měla ředitelka a proto se toto jedinečné místo jmenuje Kavárna u Danušky. I když Danuše Fomiczewová se s pozicí tamní ředitelky pomalu loučí.
Kavárna u Danušky
