Článek
Když jsem byla mladší, ještě vlastně na škole, vždy jsem o letních prázdninách chodila na brigády. Nebála jsem se postavit se k pásu do fabriky, a chodit na 3 směny. Byla to fuška, o tom žádná.
Zkusila jsem si úklid ve špinavé fabrice, i v čistých kancelářích. Vyzkoušela jsem si práci servírky, a také pokladní v hypermarketu. Úklid je dosti fyzicky náročný a často nechutný. Servírka musí snášet vrtochy opilců a být v práci do noci. Pokladní má obrovskou zodpovědnost za hotovost a taky v marketu jede i dvanáctky, především o víkendech.
Pracovala jsem i ve strojírenství a kontrolovala součástky. Taky jsem vyráběla prstýnky pájením. Nosila monterky a byla umaštěná od různých strojů. Vím jak vypadá fréza atd.
Další má práce byla ve výrobě léků. Opět práce na 3 směny, navíc na oddělení, kde jsme chodili do boxu ve skafandru, který byl tedy extrémně nepříjemný, a to hlavně ve chvíli, kdy se vám chce na toaletu. Práce čistá, ale velmi nepohodlná. Navíc nebezpečná pro zdraví. Když po mě bylo požadováno, abych do 2 let neotěhotněla, jinak nedostanu trvalou smlouvu, byl to pro mě moment odchodu.
Následně jsem si vyzkoušela práci telefonistky. Žádné směny, ale každá práce má to své. Několik hodin v kuse mluvit a mluvit a snášet kolikrát nadávky na druhém konci drátu, taky nic příjemného.
Cítím se dobře ve společnosti starých lidí a měla jsem obrovskou chuť dělat pečovatelku v domově důchodců. Tohle byl pro mě šok největší, a to hlavně po stránce psychické. Obdivuji všechny, kteří něco takového dělají. O této zkušenosti jsem psala zde.
Poté jsem se posunula na místo jako call operátorka pro hygienickou stanici, a to na trasovací lince pro Covid. To byla první práce, která byla vykonávaná z domu. Poznávám, co je to mít do jisté míry zodpovědnou práci (což doba Covidu a trasování jistě byla), a zjišťuji výhody práce z domu.
Sama si vybírám čas, kdy budu pracovat. Mám možnost rozvrhnout si den podle sebe, a hlavně mám čas na své dítě. Když onemocní, nemusím se prosit o dovolenou nebo paragraf. Nikam nedojíždím, mám ušetřený čas. Ale! Mám i jisté nevýhody.
1) To, že pracuji z domu, pro druhé znamená, že jsem stále k dispozici a že vše, co je potřeba, zastanu
2) Jsem neustále sama, nemám kolem sebe žádný kolektiv lidí, což je často dost depresivní
3) Od práce často odbíhám, protože se neustále něco kolem mě děje, a to hlavně, když mám doma nemocné dítě.
Když jsem zjistila, že se nacházím v psaní článků na různá témata, snažila jsem se dostat na pozici redaktora. Opět práce na dálku.
Na tuto možnost výdělku jsem si neskutečně zvykla, a i když má svá proti, které druzí nechtějí vidět, jsem za to vděčná. Je to něco, co mi velmi vyhovuje. A nemám vůbec žádný problém jít zase do práce tak, jako chodí většina populace.
Přidala jsem si rekvalifikaci jako mzdová účetní a taky jsem dělala daně. Zkrátka mě to bavilo a naučila jsem se to.
Co tím chci říci?
Protože jsem si vyzkoušela různé pozice, které byly zrovna k mání a já se žádné práce neštítila, vím, že žádná práce není méně než ta druhá.
Každá služba je potřebná a žádná není podřadná!
Bez prodavačky si nenakoupíme, bez uklízečky často nepoužijete veřejné WC, bez zedníka nemáte kde bydlet, bez učitelů nejsou školy, bez lékaře vám nepomůže žádná nemocnice atd.
A pokud něco dělám z domu, je to něco, co mohu dělat i z kanceláře. Ale pokud mám možnost vykonávat to z domu, je to najednou méně uznávané? A proč? Není to jen závist?
Faleš a závist kolem nás
Nikdy jsem si nedovolila hodnotit člověka podle typu práce. Sama vím, že každá profese má to své a každý z nás je tady něčím potřebný. A hlavně - každý máme volbu. Pokud někdo dře od rána do večera a pak odsuzuje mě, protože pracuji méně času za více peněz, je to proto, že se asi nesnažil posunout se někam dál.
Já jsem věděla, že dřít někde na tři směny, ptát se zda můžu na WC nebo čekat, kdy mám určeno se najíst a napít, není to, jak bych chtěla trávit život. Prosit se v létě o dovolenou, cítit se hrozně, že jsem na nemocenské atd. Bylo mi líto, že jsem 4 roky studovala a udělala maturitu jako administrativní pracovnice a přitom jsem uklízela nebo seděla za pokladnou. Plně respektuji, že někdo chce život trávit takhle. Zkrátka vidí jistotu v tom svém a nehledí na to, zda se u toho vůbec cítí dobře.
Proč bych ale měla být méněcenná jen proto, že moje pracovní činnost je v teple domova? Začínala jsem jako většina a nyní jsem tam, kde jsem být chtěla. Cesta byla dlouhá a netvrdím, že jsem bůhvíjak potřebná pro společnost. Myslím si ale, že i profese z domu mají své uznatelné místo. Není to o lenosti, jak si zřejmě většina myslí, a i lidé na home office můžou strádat zase po jiných stránkách.
Působí to na mě, že společnost vidí jen jasně nastavený systém a běda tomu, kdo se mu vymyká. Souzení a závist je velmi oblíbená česká vlastnost. Když někdo nechce jít se stádem je hned divný, neschopný a podřadný. A to jen proto, že si druzí ani na chvíli nepřipustili, že se dá žít i jinak. Ano, dá. Stačí jen chtít a nejít s davem, když cítíte, že vám to skutečně nevyhovuje.
Samozřejmě, kdo chce být lékařem, ten asi z domu pracovat nebude. Možná si ale může otevřít soukromou ordinaci a nepracovat v nemocnici. To je jen příklad. Soudit a dívat se skrz prsty na někoho, kdo trochu vybočil z řady, to si myslím opravdu není fér. Já osobně jsem na sebe pyšná a je mi skutečně líto všech těch lidí s černobílým pohledem na život. Ale chápu je. Nic jiného totiž nepoznali a žijí stylem „Co by tomu řekli druzí“.
Myslela jsem si, že už žijeme v jiné době, ale mé okolí mi ukázalo, jak velmi se mýlím. Pochvaly se nejspíš nedočkám a už ji vlastně ani nečekám. Ta závist je totiž cítit na míle daleko.
