Článek
Když jsem si četla řádky autorky zmiňovaného článku, zmocnily se mě vzpomínky na to, kdy jsem prožívala téměř totéž.
Jak již někteří ví, vychovala mě babička. Snad je to právě tím, že mám velmi ráda postarší občany, že si s nimi ráda povídám a poslouchám jejich vzpomínky na život, který si my v dnešní době neumíme ani představit.
Ke stáří chovám úctu.
A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že se budu snažit o místo v domově důchodců. Tam je stařečků spoustu a jistě budou rádi za společnost někoho nového, kdo se na ně usměje, pohladí a vyslechne.
Mé babičky už byly tam, odkud není návratu a mě se moc stýskalo. Zhruba jsem i věděla, co obnáší péče o člověka, když už sám téměř nic nezmůže, a tak jsem to riskla.
Měla jsem nejprve začít jako pomocná síla, potom po absolvování kurzu jsem měla mít další možnosti péče.
Jak naivní jsem byla.
Stejně jako autorka článku přede mnou jsem si říkala, jak si budu s babičkami povídat, vodit je na procházku, dělat jim společnost, nakrmím je atd. Oblékla jsem zdravotní oblek a hrdě se vydala na svůj první pracovní den v domově.
procházky se seniory
Hned první den jsem zjistila, že jsem úplně hloupá, když jsem si myslela, že pomocné práce jsou jen ty lehčí a postupně mě na vše připraví.
Je to opravdu tak, že pečovatelky bohužel nestíhají, je jich málo a tak hodí svou práci i na vás. Vlastně jakoby všichni dělají téměř všechno.
A tak jsem krom přípravy obědů, krmení, mytí nádobí atd. musela také přebalovat nebo různě pomáhat se členy domova.
To, že je ležící senior opravdu zátěž, jsem si vyzkoušela. Byly jsme vždy jen dvě. Jedna držela paní, druhá rychle přebalila. Já sama jsem velmi drobná, neměla jsem absolutně možnost paní udržet.
V pokojích jsem viděla stařenky, které ani nevnímaly svět. Jednu paní, co jí snad téměř odumírala noha, po pokojích se linul zápach, některé staré dámy plakaly po celý den bolestí, volaly o pomoc, ale nikdo neměl čas. Když jsem šla za sestrou, že to nemůžu poslouchat, řekla jen „zvykneš si“. Jim už stejně není pomoci. A máme tady důležitější práci.
Při mytí nádobí několikrát zvoní paní, že chce na WC, ať pro ni dojdu s vozíkem.
Při koupání jedné staré paní vždy teplem došlo k pokálení ve vaně.
Zdravotník-pečovatel tam byl jen jeden. Dostat do vany nemohoucí staré tělo je opravdu výkon. A tak tuto paní dostával do vany jen on, protože měl z celého personálu nejvíc síly. Jak velmi jsem ho obdivovala.
Do jednoho pokoje nemám sama vstupovat, paní je nebezpečná a došlo i k napadení pečovatelky.
Ani ve snu jsem netušila, jak těžká dřina tato práce je. A to jak fyzická, tak hlavně i psychická.
Nezvládla jsem to.
Jak moc jsem prozřela, o čem to celé je. O utrpení všech zúčastněných. Samu sebe jsem neuměla utěšit, jak líto mi to vše kolem bylo.
Schopných seniorů, kteří se o sebe dokáží postarat, tam bylo opravdu velmi málo.
konečné fáze života
Mo je citlivá duše to psychicky nezvládla. Vydržela jsem pouhé 4 dny.
Odcházela jsem s pocitem, že jsem doteď vlastně ani neměla tušení, co je to stáří a jak nedoceněná je práce všech, kteří se nemohoucím lidem věnují, co jim síly stačí.
Domů jsem odcházela se slzami v očích.
Kdepak. Starat se o svou milovanou babičku není totéž jako se starat o seniory v domově.
Klobouk dolů všem, kteří to zvládají bez újmy na duši. Přeji vám všem hodně sil a hlavně také dostatečné ocenění, které bohužel vůbec neodpovídá vykonané námaze.
Péče není bohužel dokonalá, ale při tak nízkém počtu personálu to ani není možné. Všichni dělají, co mohou, jen aby se lidé ve své poslední fázi života cítili co nejlépe.
