Pracovala jsem v domě pro seniory. Výnosný byznys a přetížené pečovatelky

„Přivezte mi někdo vozík, hned,“ křičím přes celou chodbu. Pan docent mi podklesává v rukách a už ho neudržím. „Nechci žádnej vozejk,“ odmítá pomoc a já čekám, kdy se oba svalíme na podlahu. „Tak alespoň hůlku, pane docente.“ Jeho věk, 85 let, je průměrným věkem obyvatel našeho domova.

Kolegyně mi naštěstí podává hůlku a pomalu pokračujeme k výtahu a do vstupní haly, kde pan docent vždy celé odpoledne čeká, jestli ho přijde někdo navštívit. O nic jiného nemá zájem, sedí hodiny na lavici a dívá se směrem ke dveřím. K večeru se pak s pomocí ošetřovatelek zvedá a jde na pokoj. Den po dni, týden po týdnu.

Je pondělí a já začínám svoji praxi v domově pro seniory, soukromém zařízení na Praze 5. Fasuji „sestřičkovské“ kalhoty, halenu a nasazuji si i respirátor. Klienti domova mě díky této uniformě oslovují „sestři“, byť jsem „jenom“ pečovatelka. „Tohle je čtvrté patro, to je za odměnu. Čím níž tě pošlou, tím je to náročnější,“ vysvětluje mi vedoucí. Na čtvrtém patře je i pan docent. Zbylá tři patra, tedy větší část zařízení, je domov se zvláštním režimem. Jsou tu klienti s různými formami demence nebo tělesnými omezeními. Do čtvrtého patra ještě občas chodí návštěvy, čím se lidé „propadají“ níž, tím frekvence rodinných setkání slábne a někdy zmizí úplně. Rodiny nechtějí čelit nemohoucnosti, prázdným pohledům ani závanu přicházející smrti. Úplně dole je paliativní péče.

Po pár dnech na „čtyřce“ si mě volají do druhého patra. Denní směna trvá dvanáct hodin a my, dvě ošetřovatelky, se staráme o 25 nesoběstačných lidí. V poklusu vezu z kuchyně snídaně, všechny musíme nakrmit, sami to nezvládnou. Pak hygiena, kdy se přebaluje a utírá žínkou, každého sprchujeme jen jednou týdně, na víc není čas. Mezitím se po dvou hodinách polohují ti nepohybliví.

Svačina a oběd, opět krmíme a nastává směna ve směně, kdy zastáváme i uklízečky. Uklízíme pokoje, převlékáme postele, skládáme ložní prádlo. Stejně tak myjeme všechno špinavé nádobí, zpět do kuchyně musí jít čisté. Takhle to jde až do večera, kdy se průběžně všechny úkony zapisují do systému.

V tomto luxusním zařízení se šetří na počtu personálu. Že bychom se někomu mohly věnovat déle, nepřipadá v úvahu. Přichází vrchní sestra a dostáváme „bídu.“ Klienti jsou špatně umytí. Ošetřovatelky klopí oči, je tady zvykem, že se po nich sestry vozí a patří to k věci. Mám sto chutí říct, že hygiena by byla určitě pečlivěji provedená, kdyby na každou z nás nebylo přes dvanáct ležících lidí. Na rekvalifikaci pro pracovníka v sociálních službách nám optimisticky slibovali, že maximální počet klientů na pečovatelku by měl být do šesti. Anebo, kdybychom nemusely zastávat práci uklízeček, bylo by více prostoru pro péči i hygienu. Raději ale neříkám nic, hierarchie je tady jasně daná a také hypnotizuji podlahu.

Jdu na oběd. Máme přesně třicet minut, ani o chvíli víc, všechno sleduje kamera i bdělá recepční, která zapisuje časy. Potkávám Janu (jméno bylo změněno, pozn. autorky textu), které teče z nosu, z očí, chrchlá a sípe. „Proč jsi nezůstala doma?“ ptám se a spolknu poznámku, že může někoho nakazit. „Já si to nemůžu dovolit, potřebuji každou korunu,“ smrká a prosí mě, abych nikomu nic neříkala. Nasazuje si respirátor, který trochu maskuje její stav. „Hele, já ještě nemám rekvalifikaci a jsem tu krátce, takže tohle je moje výplata“ a ukazuje mi výplatní pásku, kde se skví částka 19.600 korun. Je sama se synem a každá stovka dolů je pro ni zásadní. Bavím se s další kolegyní, ta má čtyři děti, základní vzdělání, také bez rekvalifikace. „Takže oni ví, že nemáte moc šanci se někde uplatnit, takže toho využívají?“ ptám se a odpovídám si zároveň. „Já bych si tu rekvalifikaci chtěla udělat, ale neuvolní mě. A ani na to nemám, stojí to přes deset tisíc,“ odpovídá kolegyně.

Všechny nás bolí záda, každý den manipulujeme s lidmi. Zvedáme je, otáčíme, ukládáme, přendáváme na vozíky. Potřebuji pomoc s člověkem, který má k 90 kilům. Volám na další patra pro pomoc. Nikdo nemá čas. Směji se sama sobě, jak jsem si představovala, že si budu se stařečky povídat a procházet se s nimi. Ty holky, co tu pracují déle, už jsou na pokraji vyhoření a některé si šly raději sednout za kasu do Lidlu. Což bude do budoucna problém, protože během dalších dvaceti let se populace seniorů zdvojnásobí až na tři miliony. A jen menší procento z nás bude odcházet v plné síle, protože průměrný věk dožití se sice prodlužuje, ale kvalita posledních let se nezdvihá. Naopak, v roce 2050 se Alzheimer, podle prognóz, bude týkat 380 tisíc starších lidí.

Celé zařízení je luxusní, je tu posilovna, krásná zahrada, kam ale není čas klienty vodit, služby kadeřníka, piano v jídelně a řada aktivizačních programů. Ale kde skoro nikdo není, protože většina seniorů už není čehokoliv schopná. Ale nemohu si pomoci, kvalitu péče dělají v první řadě lidi. Tedy dobře zaplacený, a hlavně nepřetížený personál. Měsíc pobytu se v domově šplhá přes třicet tisíc korun a jde o lukrativní byznys. Dokonce jsou i soukromé domovy pro seniory, kde se platí 70.000 za měsíc. A na ty levnější -státní -se zase roky čeká a často se jich lidé bohužel ani nedočkají a mezitím zemřou.

Téhle firmě se daří, postupně rozšířila počet pečovatelských domů pro seniory na 15 po celém Česku. Byť nepatří k nejlevnějším, tak je plno. Což potvrzují i čísla, protože patří mezi horních10 procent nejlépe vydělávajících firem v naší republice. Přesto zůstává práce pečovatelek těžce podhodnocená a pracovní podmínky jsou takové, že u toho málokterá vydrží déle. Jsem zvědavá, kdo se bude starat o další generace, ne vždycky se člověk může spolehnout na rodinu a často je také nechce zatěžovat. A já se snad ani tak vysokého věku nechci dožít.

Autorský text