Článek
Když se zamyslím nad tímto tématem, jediné, co mě u tohoto druhu vztahu napadne, je, že vykání je zcela jistě projevem úcty k danému partnerovi, určitému respektu osoby, která se rozhodla se mnou trávit život.
Na druhou stranu si ale nedokážu představit, jestli bych se dokázala někdy chovat přirozeně, uvolněně atd.
Mám z toho pocit, že bych se spíše cítila jakoby podřízeně. A vlastně vůbec ne přirozeně, jako s někým velmi blízkým. Při vykání manželovi bych ho asi vnímala jako nějakou autoritu, nebo nevím k čemu to přirovnat.
A už vůbec si nedokážu představit, jak bych se cítila třeba v intimních chvílích. V okamžiku, kdy je člověk nahý nejen tělem, ale vším, kdy se má cítit svobodně, volně, a hlavně mám cítit tu nejintimnější blízkost. Představa milování s někým, komu vykám, ve mě vyvolává dojem, že i v ložnici musím mít respekt, úctu, a opět bych se cítila tak nějak níže, podřízeně. V určité křeči.
Třeba můj děda babičce sice nevykal, ale vždy ji oslovoval „paní“. Třeba řekl „Dáš si kávu, paní?“
Přišlo mi to hrozně zvláštní, ale zároveň moc hezké, jak už zmiňuji, uctivé. Ale že by babičce vykal, to ne.
Ve svém blízkém okolí neznám nikoho, kdo by svému partnerovi/manželovi vykal.
Přijatelné pro mě je, když jsou už třeba rodiče staří, nebo babička s dědou, a já jim budu vykat čistě z úcty k nim, k jejich životu, stáří a podobně. Vidím to ve starých černobílých filmech a působí to na mě velmi pokorně. Ale vykat manželovi? Se kterým sdílím úplně vše?
Při prozkoumávání diskuzí tohoto tématu na internetu jsem zjistila, že v naší zemi to v podstatě téměř všem nepřijde v pořádku. Alespoň ne v této době. A taktéž zaznívají dotazy ohledně intimních chvil, jak nepřirozené to asi musí být, zda se vůbec člověk dokáže plně uvolnit.
„Jsme obnaženi a máme si vykat? To je jako milovat se třeba s nadřízeným, nebo zkrátka někým cizím,“ zněl jeden názor.
