Článek
V českých nemocnicích se stále odehrávají příběhy, kdy rodiče narážejí na zavřené dveře, nepochopení a bezmoc. Jeden z nich skončil až u Nejvyššího soudu.
Představte si malou nemocniční místnost. Bílé stěny, tlumené světlo přístrojů a sotva měsíční miminko, které bojuje se zápalem plic. Vedle postýlky stojí jeho maminka. Nechce nic mimořádného. Jen být svému synovi nablízku. Slyšet jeho dech, pohladit ho po ruce a být tam, kdyby se v noci probudil a plakal.
Místo pochopení ale přichází odmítnutí.
Zdravotníci jí dovolili u dítěte bdít, ale nikoli přespat. Oddělení prý nebylo vybavené ani prostorově uzpůsobené pro pobyt rodičů. Maminka se odmítla vzdát a snažila se zůstat co nejblíže synovi. Situace nakonec zašla tak daleko, že do nemocnice přijela policejní hlídka. Žena tehdy noc strávila na chodbě.
Příběh z roku 2018 z nemocnice v Ústeckém kraji se později dostal až k Nejvyššímu soudu. Maminka žádala omluvu a odškodnění za to, že jí nemocnice neumožnila být s nemocným synem přes noc. Jenže soudy všech stupňů její žalobu zamítly.
Podle rozsudku nebylo možné její přítomnost na jednotce intenzivní a resuscitační péče zajistit tak, aby nebyla narušena péče o ostatní pacienty. Nejvyšší soud zdůraznil, že specializovaná oddělení, jako jsou JIP nebo ARO, podléhají přísným hygienickým, prostorovým a organizačním pravidlům. V tomto případě tak podle soudu převážilo právo na ochranu zdraví hospitalizovaných dětí a zajištění zdravotní péče nad právem matky na společný pobyt se synem.
Přesto celý případ otevřel mnohem širší debatu. Debatu o tom, jak se české zdravotnictví staví k přítomnosti rodičů u hospitalizovaných dětí. A také o tom, proč je pro mnoho rodin něco tak přirozeného stále komplikací místo samozřejmosti.
Dítě nepotřebuje jen léky. Potřebuje bezpečí
Psychologové i odborné studie dlouhodobě upozorňují na to, že separace dítěte od rodičů během hospitalizace představuje obrovský stres. Nemocniční prostředí je pro malé dítě cizí, hlučné a často děsivé. Neznámé tváře, přístroje, bolestivé zákroky a pocit nejistoty mohou zanechat následky nejen na psychice dítěte, ale i celé rodiny.
Právě proto ministerstvo zdravotnictví v roce 2023 zveřejnilo metodický pokyn, který zdůrazňuje, že přítomnost rodiče má na dítě pozitivní vliv a pomáhá zvládat hospitalizaci mnohem lépe. Dokument zároveň připomíná, že dítě má právo na přítomnost blízké osoby během poskytování zdravotních služeb.
Jenže realita bývá často jiná.
Mnozí rodiče popisují situace, kdy mají pocit, že jsou v nemocnici spíše na obtíž. Sestřičky jim opakují, že pro ně není místo, doporučují jim odchod domů nebo jim naznačují, že přítomností komplikují provoz oddělení. Někteří rodiče dokonce nesmějí doprovodit dítě ani k uspání před operací.
A právě tehdy přichází nejistota. Co je ještě běžná organizační překážka a co už porušení práv dítěte?
Přítomnost není totéž co pobyt
Odborníci upozorňují, že v podobných situacích je důležité rozlišovat mezi „pobytem“ a „přítomností“. Zákon říká, že zdravotnické zařízení má umožnit pobyt zákonného zástupce s dítětem, pokud to dovolují podmínky nemocnice a není narušena péče o ostatní pacienty.
To ale neznamená, že nemocnice může rodiče automaticky vykázat pryč.
I když oddělení nemá volné lůžko nebo pokoj pro doprovod, rodiči zpravidla nikdo nesmí zakázat být u dítěte, sedět vedle jeho postele nebo ho držet za ruku. Výjimkou jsou situace, kdy by rodič ohrožoval provoz oddělení, choval se agresivně nebo porušoval pravidla.
Vedoucí iniciativy Být spolu je normální Ágnes Bučinská Němečková upozorňuje, že právě neznalost práv často vede rodiče k tomu, že ustoupí, i když by nemuseli. „Děti mají ze zákona právo na to, aby jejich rodiče nebo blízké osoby s nimi byly nepřetržitě přítomny během hospitalizace či vyšetření.“
Podle ní by zdravotníci a rodiče neměli stát proti sobě, ale spolupracovat jako partneři. Dítě totiž nejvíce potřebuje pocit bezpečí. A ten mu žádný monitor ani nemocniční přístroj nenahradí.
„Dřív se to tak dělalo“
Proč je situace pořád tak složitá?
Důvodů je podle odborníků několik. Část zdravotníků je zvyklá na systém, ve kterém rodiče na oddělení jednoduše nepatřili. Starší přístup, kdy dítě „muselo něco vydržet“, se v některých nemocnicích drží dodnes.
Své hraje i obrovský tlak na personál. Lékaři a sestry pracují pod stresem, často vyčerpaní a s nedostatkem personálu. Přítomnost rodičů pak někteří vnímají jako další psychickou zátěž nebo kontrolu své práce.
Jenže právě v nejtěžších chvílích rodiče nepotřebují bojovat se systémem. Potřebují být oporou vlastním dětem.
Každý rodič si totiž dokáže představit ten okamžik: dítě leží v nemocniční posteli, v očích má strach a hledá jedinou známou tvář. Mámu. Tátu. Nikoho jiného.
Táta není návštěva
Velkým problémem zůstává také postavení otců. Iniciativa Být spolu je normální opakovaně upozorňuje na případy, kdy nemocnice umožní nepřetržitou přítomnost matce, ale otce označí pouze za návštěvu.
Ve výsledku tak může být táta odkázán jen na návštěvní hodiny, přestože má vůči dítěti úplně stejná práva a povinnosti jako matka.
I tady ale odborníci připomínají, že zákon nerozlišuje mezi matkou a otcem. Pokud dítě potřebuje blízkou osobu, může jí být otec, babička, starší sourozenec nebo třeba pěstoun.
Důležité je jediné – aby se dítě necítilo samo.
Nemocnice nejsou nepřítel. Ale změna přichází pomalu
Je důležité říct, že zdravotníci nejsou nepřátelé rodičů. Denně zachraňují životy a pracují v podmínkách, které bývají velmi náročné. Mnohé nemocnice se navíc snaží přístup měnit, budují rodinné pokoje a podporují větší zapojení rodičů do péče.
Jenže změna systému je pomalá.
Příběh maminky z Ústeckého kraje ukázal, jak složité může být hledání rovnováhy mezi provozními možnostmi nemocnice a základní lidskou potřebou být nablízku vlastnímu dítěti.
Soud jí sice nevyhověl, ale její případ znovu připomněl důležitou otázku: Jak by mělo vypadat moderní zdravotnictví?
Jestliže medicína dokáže léčit stále složitější diagnózy, možná by zároveň neměla zapomínat na jednu obyčejnou věc – že blízkost člověka, kterého dítě miluje, bývá někdy tou nejdůležitější součástí léčby. Navíc rodič usrčitě také pomáhá tím, že když je dítě rozrušené, maminka nebo tatínek jej utěšují. Mohou pomoci s krmením a jinými potřebnými věcmi.
Maminka zmíněného případu nedostala žádného pochopení ze strany personálu ani soudu. Nepochopení se dočkala také maminka, která zoufale bušila do dveří, protože slyšela, jak její autistické dítě srdceryvně neustále pláče a nikdo mu nepomůže. I její zoufalost se dá zcela jistě pochopit.
Reakce na tyto případy jsou vcelku jednotné. Lidé mají za to, že právo je právo a nemocnice tak mají být tomuto právu přizpůsobené.
Kladnou a vzácnou zkušenost má jedna čtenářka. Zde je vidět, že i na takovém místě jako je JIP se dá zoufalým rodičům vyhovět:
„Mám dvě zkušenosti, které dělí 22 let a dvě různé nemocnice. V roce 2000 dceru společně se mnou odvezla záchranka na Bulovku. Po vyšetření bylo rozhodnuto, že si tam dceru (2roky) nechají. Mně to neumožnili. Marná byla moje snaha, že nechci postel, jen židli, abych u ní mohla aspoň sedět. Nepřicházelo to v úvahu. Během dne jsem se snažila volat až řediteli nemocnice. Když jsem pak přišla na odpolední návštěvu, tak už mi to dovolili. Dcera se mnou ze začátku nekomunikovala. Byla zklamaná, že jsem jí tam nechala. Po 22 letech jsem dceru i s jejím synem odvezla na pohotovost v MB. Vnuka přijali společně i s jeho matkou. Byl večer. Vnuka různě napojili a umístili na JIP. Dcera tam s ním byla dokud neusnul. Pak si šla lehnout vedle do pokoje. Druhý den ráno hned jak se probudila, šla za synem na JIP, aby ji viděl až se vzbudí. A tohle je přesně ten přístup, který si matka představuje. Palec nahoru pro nemocnici v MB.“
Jaká máte tedy práva?
- Právo ze zákona: Rodič není v nemocnici „návštěva“, ale zákonný zástupce. Dítě má na vaši přítomnost právo, a to i na JIP nebo během vyšetření.
- Věk do 6 let: Zdravotní pojišťovna hradí pobyt (lůžko i stravu) průvodci dítěte mladšího 6 let.
- Věk nad 6 let: Doprovod je možný, pokud to umožňuje kapacita oddělení a schválí jej ošetřující lékař na základě zdravotního stavu dítěte. V takovém případě si rodič hradí ubytování a stravu sám (obvykle v řádu stokorun denně).
- Kdo může doprovodit: Nemusí jít nutně jen o rodiče, doprovodem může být i babička, plnoletý sourozenec či jiná osoba určená zákonným zástupcem.
- Omezení přítomnosti: Právo na přítomnost nelze svévolně omezit. Omezit vás mohou pouze z vážných medicínských důvodů (např. infekční onemocnění, agresivní chování doprovodu.)
Zdroj: https://www.kondice.cz/podcasty/prava-deti-v-nemocnici-pritomnost-rodicu-byt-spolu/
https://teplicky.denik.cz/z-regionu/pravo-rodice-na-pobyt-s-ditetem-v-nemocnici-neni-absolutni-potvrdil-soud-2025092.html
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/nemocnice-zakaz-pobytu-rodicum-cr-poruseni-zakona-deti.A221021_190403_domaci_kadl/diskuse
https://www.aperio.cz/clanky/dite-v-nemocnici-a-prava-rodicu
