Článek
Je 2:13 ráno.
Otevřete oči.
Všude je ticho. Podíváte se na hodiny a okamžitě vás napadne: „Proč jsem vzhůru? Zase mám nespavost!“
Převalíte se na druhý bok.
Snažíte se usnout.
Počítáte hodiny do budíku.
A čím více se snažíte spánek přivolat, tím více se vám vzdaluje.
Tento scénář zažil snad každý.
Jenže možná jsme si zvykli pokládat špatnou otázku.
Nejde totiž o to, proč se v noci probouzíme.
Mnohem zajímavější je otázka, proč jsme uvěřili, že bychom se probouzet neměli.
Spánek, který lidstvo téměř zapomnělo
Dnes většina lidí věří, že správný spánek vypadá jednoduše.
Usnout kolem desáté večer.
Spát osm hodin bez jediného probuzení.
Ráno vstát odpočatí.
Jenže když se historik Roger Ekirch začal zabývat tím, jak lidé spali před průmyslovou revolucí, objevil něco nečekaného.
Ve stovkách deníků, kronik, soudních záznamů, lékařských textů i literárních děl se opakovaně objevovaly dva pojmy:
První spánek.
A…
Druhý spánek.
Nešlo o básnický obraz.
Byla to běžná součást každodenního života.
Večer lidé usnuli krátce po setmění.
Po čtyřech až pěti hodinách se přirozeně probudili.
Následovala jedna až dvě hodiny klidného bdění.
Poté se znovu uložili ke spánku až do svítání.
Nikdo to nepovažoval za nemoc.
Nikdo neřešil, že je vzhůru.
Nikdo neříkal: „Mám nespavost.“
Protože to tehdy nebyla nespavost.
Byl to normální rytmus lidského života.
Nejklidnější hodiny celé noci
Co lidé během tohoto nočního bdění dělali?
Překvapivě mnoho věcí.
Například spoustu spisovatelů, filozofů i skladatelů popisovalo noční hodiny jako období mimořádného klidu a soustředění. Vznikala ta největší světová díla.
Dnes bychom řekli, že se mozek nachází na pomezí hluboké relaxace a vědomého myšlení. Mnozí lidé právě v tomto stavu spontánně přicházejí na nové nápady, řešení problémů nebo hlubší životní uvědomění.
Co obyčejní lidé?
Modlili se.
Rozjímali.
Přikládali do ohně.
Četli.
Psali dopisy.
Povídali si.
Navštěvovali sousedy.
A jedna zajímavost
Některé dobové lékařské texty dokonce doporučovaly partnerskou intimitu právě mezi prvním a druhým spánkem, protože tělo bylo odpočaté a mysl klidná.
Nešlo o čas plný stresu.
Naopak.
Byly to nejtišší hodiny celého dne.
A není divu. Intimní chvíle s partnerem mohla být příjemným zakončením nočního bdění a pro mnohé představovala přirozený přechod do druhého spánku.
Co změnilo náš spánek?
Po většinu historie určovalo lidský život jediné.
Slunce.
Když se setmělo, většina lidí brzy ulehla.
Když se rozednilo, vstávala.
Pak přišla průmyslová revoluce.
Továrny potřebovaly pracovníky, kteří nastoupí v přesně stanovený čas.
Města se začala osvětlovat plynovými lampami.
Později elektřinou.
Večer se prodloužil.
Lidé chodili spát stále později.
Ráno ale vstávali stejně brzy.
Na dva spánkové bloky už jednoduše nezbýval prostor.
Nešlo o spiknutí ani o rozhodnutí jediné firmy či vědce.
Byla to obrovská společenská změna.
Práce, doprava, školy, směny i moderní městský život postupně vytvořily nový rytmus dne.
A medicína začala zkoumat populaci, která už tímto způsobem žila.
Překvapivý experiment Thomase Wehra
V devadesátých letech provedl americký psychiatr Thomas Wehr experiment, který překvapivě navázal na historické poznatky Rogera Ekircha.
Dobrovolníci několik týdnů trávili každou noc čtrnáct hodin ve tmě – podobně dlouhou noc, jakou zažívali naši předkové během zimních měsíců. Neměli k dispozici televizi, mobilní telefony ani elektrické osvětlení, které dnes běžně prodlužuje večer.
Po několika týdnech se jejich organismus začal chovat jinak.
Místo jednoho dlouhého spánku se u většiny účastníků spontánně vytvořily dva oddělené spánkové bloky, mezi nimiž následovalo přibližně jednu až tři hodiny klidného bdění.
Právě takový způsob spánku popisují stovky historických pramenů z období před průmyslovou revolucí.
Wehrův experiment neprokázal, že bifázní spánek je jediným přirozeným způsobem spánku. Ukázal ale něco velmi zajímavého – že lidský organismus má tuto schopnost stále v sobě a za určitých podmínek se k ní dokáže spontánně vrátit.
Lidský organismus má nejspíš větší flexibilitu, než jsme si mysleli.
Osm hodin? Praktický společenský standard
Číslo osm dnes působí skoro magicky.
Osm hodin práce.
Osm hodin odpočinku.
Osm hodin spánku.
Ve skutečnosti ale nejde o biologický zákon.
Potřeba spánku se mezi lidmi dost liší. Někomu stačí sedm hodin, jiný potřebuje devět. Někteří lidé skutečně mají souvislý dlouhý spánek, jiní mají přirozenou tendenci se během noci probudit.
Moderní doporučení proto pořád zdůrazňují kvalitu a celkovou délku spánku, nikoli slepé dodržování jediného modelu.
Možná jsme jen zapomněli poslouchat vlastní biologii
Moderní svět nás naučil měřit všechno.
Kroky.
Kalorie.
Produktivitu.
A taky spánek.
Pokud nespíme podle očekávání, máme pocit, že je něco špatně.
Historie ale připomíná důležitou věc.
Lidský organismus není stroj.
Není naprogramovaný jen na jeden jediný správný režim.
Po většinu dějin lidé spali jinak než dnes.
Ne proto, že byli zdravější.
Ani proto, že byli odolnější.
Prostě žili v jiném světě.
Ve světě bez elektřiny. Bez směnného provozu. Bez modrého světla z obrazovek. Bez neustálého tlaku na výkon.
A možná právě proto bychom se měli přestat děsit každého nočního probuzení.
Ne každé probuzení znamená poruchu.
Někdy je to jen tichá připomínka toho, že naše tělo si stále pamatuje rytmus, který provázel lidstvo po tisíce let.
Možná jsme nezapomněli spát.
Možná jsme jen zapomněli, že existuje více než jeden přirozený způsob, jak může lidský spánek vypadat.
Zdroj: https://sites.google.com/vt.edu/roger-ekirch/sleep-research
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1365-2869.1992.tb00019.x
https://www.cambridge.org/core/journals/medical-history/article/have-we-lost-sleep-a-reconsideration-of-segmented-sleep-in-early-modern-england/B70D0BFF8E77CFB81A839E9B72240CF2
https://www.muzivcesku.cz/lide-drive-spali-dvakrat-denne-odpocivat-celou-noc-je-novodoby-fenomen-tvrdi-vedci-meli-bychom-se-k-tomu-vratit/
