Článek
O tom, že je náš syn tak trochu v uvozovkách jiný, jsem již psala v článku OZNAČENÍ DÍTĚTE JAKO „DIVNÉ“ A NÁŠ POSTOJ, viz úryvek:
Při nástupu do školy byl opět vnímán jako zvláštní a svůj. Navštívili jsme výchovnou poradnu, abychom zjistili, zda se neprokáže něco teď, když je starší. Výsledek je v podstatě stejný. Milý chlapec žijící ve svém světě s lehkou úzkostí.
Situace ve škole se každý rok čím dál více vyostřovala. Jakási šikana začala nejdříve po telefonu, kde byl syn slovně napadán velmi vulgárními výrazy a s přáním, ať celá jeho rodiny vychcípá na rakovinu.
Jeho kontakt byl předáván mezi různými skupinami a dostal se až do úplně jiného města, kde v podstatě nikoho neznáme.
Když jeden večer přišla zpráva, že se má připravit na zítra, že bude ukopán a domů se už nevrátí, skoro se zhroutil a měl strach jít do školy. Byl v podstatě sám proti cca 5 dětem, kteří si ho vzali jako terč.
V ten den do školy nešel a vše jsme šli řešit do školy my jako rodiče. Jaké překvapení pro nás bylo, když jedna učitelka okamžitě reagovala tím, že je to jasná šikana a musí se to řešit také s ředitelkou, načež přišla jiná, a ta se snažila hlavně o to, aby se k paní ředitelce nešlo.
Spolužák, který synovi vyhrožoval se také okamžitě přiznal, ale pro jistotu hned volal mamince, že má strach, protože na něj čeká otec našeho syna. A druhá paní učitelka ho ještě začala litovat. Tento přístup nás neuvěřitelně zaskočil.
Syn byl fyzicky napaden také po cestě ze školy, kde byl opět sám proti čtyřem a přišel domů s pláčem a oteklým uchem.
Postup školy? „No víte, váš syn je takový svůj, oni ho zkrátka nemají rádi, tak bude nejlepší, když ho naučíme, co má dělat, aby zapadl mezi ostatní. On se sice snaží a je velmi chytrý, ale děti jsou na něj zkrátka alergické.“
To, že byl napadán jak po telefonu, tak i reálně, nikoho nezajímalo. Nějaká osvěta ostatním, že šikana se trestá nebo něco podobného, toho jsme se nedočkali.
Syn se snažil dělat to, co mu ve škole nařídili, byl posazen úplně mimo děti, aby byl sám a sám trávil také přestávky, tedy co nejvíce vyloučen z kolektivu. Jak si asi připadá takové dítě, když nikoho nezajímá. Poctivě chodil ke školní psycholožce, která na něm rovněž shledává úzkost z nepřijetí od spolužáků. Výchovná poradna vidí rovněž mírnou úzkost, ale žádné diagnózy, které se by se měly řešit.
Mimo kolektiv
Přesto je školou neustále někam posílán jako by snad byl z jiné planety a svým přístupem naopak dětem ukazuje, že to on je tady ten podivín, který do „normální“ třídy snad ani nepatří.
Třídní učitelka nám sama oznamuje, že je dětmi šikanován a jestli nám přijde normální ho nechávat v takovém prostředí!
Opět náznak, že ani my snad nejsme normální. Problém je v tom, že když jsme přišli s tím, že syn přestoupí jinam, tak se ona třídní učitelka najednou strašně divila, proč přestupuje a hrála neskutečné divadlo, že on šikanovaný přece není a určitě se to dá řešit i jinak atd.
Nestačili jsme se divit. Tak nejdříve šikanován je a máme ho rozhodně dát jinam, protože i ona na něm vidí, jak je uzavřený a smutný, a pak najednou se to dá řešit i jinak. Ano, víme, hlavně tak, že ho budeme učit ať si dětí raději nevšímá a je sám.
Mezitím přichází varování už i mě jako matce, že si za mnou dojede tlupa hochů z jiného města a budu se ještě divit. A to proto, že jsem syna začala bránit za slovní napadání od nějakých hochů, kteří jsou už věkově úplně někde jinde a mého syna ani v životě neviděli. To, co bylo synovi doručováno na telefon se ani nedá publikovat pro nehoráznou vulgaritu.
Nikdo z nás nechápe, jak se kontakt všude šíří a kdo je původcem toho všeho. Přemýšlíme už i tom, že se snad obrátíme na policii. Důkazy jsme měli v telefonu. Syn byl čím dál více vyděšený. Začal se bránit i ve škole, jen není typ, který by někoho uhodil, a tak volil spíše různé naschvály, zkrátka už nechtěl jen tak sedět v koutě.
Bohužel neřešená situace vygradovala tím, že o přestávce, kdy zůstal ve třídě sám, protože se měl kolektivu stranit, přišlo za ním oněch 5 chlapců a syna zbili. Poté byl rozhoupán na židli a pak puštěn, kdy se udeřil do hlavy.
Vzhledem k tomu, že to byla velká přestávka, syn zůstal s pláčem celou dobu ve třídě a bylo mu trochu zle od žaludku a podle svých slov neměl ani sílu jít to někomu říct, a že prý by mu stejně zase nikdo nevěřil. Přemýšlel, že ze školy uteče, ale i tohle se bál, a tak odešel okamžitě po vyučování, kdy už nechtěl jít ani do jídelny na oběd.
Toto byla poslední kapka pro otce. U syna se začaly objevovat známky sebepoškozování. Tady už končí všechna sranda a vše řešíme okamžitým rázným krokem. Druhý den bez jakékoli domluvy se vřítil otec syna do třídy a řval kdo byli ti, kteří mu ublížili. Dva se okamžitě přihlásili, další byli mimo třídu v jiné skupině. To bylo potvrzení pro nás i učitelku o tom, co se ve škole skutečně děje a že si nevymýšlí. Syn ukázal i způsobené modřiny.
Snášel různé posměšky na své svačiny, byl mu schováván tělocvik a ničeny přezůvky. To se dělo stále dokola.
A přístup školy tentokrát? NULOVÝ. Dětem se jen řeklo, že fyzické napadání není hezké, a to bylo vše. Synovi se dodnes nikdo neomluvil ani nebyl nikdo potrestán.
Další překvapení bylo, když telefonovala maminka jednoho ze spolužáků a sdělila nám, že její syn jí doma všechno říká a ví, že byl náš syn fyzicky napaden. Přes jejího syna se dozvídáme, že děti ho opravdu šikanují a neustále se na něj domlouvají, co mu kdy udělají atd. Ona sama nám radí, že ho máme dát okamžitě na jinou školu, že to může jednou dopadnout tak, že už bude na všechno pozdě. A nerozumí tomu, proč zrovna náš syn, že je to tak hodný a chytrý chlapec. Sama si ho vzala jednou na výlet, a tak ví, o koho jde. Ani jejímu synovi z toho nebylo dobře, a tak se doma svěřil.
Ale škola se stále tváří, že se vlastně vůbec nic neděje, jen nefunguje kolektiv a náš syn je zkrátka z jiné planety. A nikdo se za něj nepostaví, protože i druzí zřejmě mají strach, aby pak terčem nebyli oni sami.
Výsledek je ten, že syn už nemá ani telefon, aby nemusel číst ty strašné věci, což ho velmi uklidnilo. A hlavně už je na jiné škole, spokojený a šťastný.
Nemůžu uvěřit tomu, co se dnes děje a co vše si dokážou děti mezi sebou dělat. Za mého dětství nikoho ani nenapadalo přát někomu vymření na rakovinu nebo snad vyhrožovat rodičům tím, že je někdo přijede zbít.
