Článek
Ne, že bych poslouchala cizí hovory nebo rozhovory. Ale když jdete po ulici, před vámi jde pán, který vysloveně křičí do telefonu, jen těžko to můžete neslyšet.
Jdu za ním dosti dlouho, máme stejnou trasu. Je už starší a vede svého pejska. U toho telefonuje a to dost hlasitě. Nevím, zda špatně slyší nebo je rozčílen, ale podle tónu hlasu je spíše zoufalý.
Z rozhovoru je patrné, že volá svému synovi. Stále dokola se ho ptá, co pořád celé dny dělá, že se za ním několik měsíců ani nezastaví. Opakuje, že má pro něj pořád připravené bedýnky, které chtěl, že mu je sám roztřídil a stačí si už jen vybrat a odvézt.
Je zřejmé, že syn nemá zájem o otce a ani bedýnky. Pán začíná ještě více zvedat hlas, když synovi říká :
„Ale to nepřijdeš, ani když jsem ti dal těch deset tisíc? Vždyť jsi mi je ani nevrátil, víš že je potřebuju, mám jen důchod a drahý byt.“
V té chvíli se ve mě zhostil takový vztek, že jsem měla chuť pánovi říct, ať si zachová svou vlastní hrdost, ať se neponižuje před vlastním synem a už vůbec se neprosí o zájem. Tím spíše, pokud se syn ukáže, jen když potřebuje peníze.
Jenže co je mi do cizích záležitostí. A navíc, nevím, jak asi je takovému člověku, který má zřejmě už jen toho syna a tak se na něj upíná.
Bylo mi to celé nesmírně líto, a tuším, že takových starších lidí je určitě dost.
Jak musí být takovému člověku, kterému zřejmě jeho vlastní dítě ani nezavolá, jak se má, zda je zdravý, natož aby jej sám od sebe navštívil. Takovému synovi bych už nedala ani korunu.
Jenže možná právě proto si lidé myslí, že když dají, tak si tím zajistí něčí pozornost.Vlastně si kupují zájem o svou vlastní osobu. Nebo mají pocit, že přece dítěti musí pomoci, když je jejich rodič? I v tomto věku? Nemá spíš o staré rodiče jevit zájem jejich potomek? Pomáhat? Zajímat se, jak se mu daří?
Nejraději bych takové smutné a zklamané duše objímala, ale bohužel, nic mi do toho není. Ten člověk stejně touží hlavně po zájmu svého potomka.
Pán končí větou:
„Nezlob se Patriku, ale já to nedokážu pochopit, proč na mě nemáš půl roku ani deset minut. Ahoj.“
Očividně má syna, kterému je úplně jedno, jestli tatínek vůbec žije. Zda mu něco nechybí atd. Za dobrotu na žebrotu, je to opravdu tak. A ještě s pocitem obrovského smutku a zklamání z vlastní rodiny.
Pana Patrika zřejmě svědomí vůbec netíží. I kdyby to byl nevím jak vytížený pán, tatínek je na světě jen jeden. Stejně jako maminka. Ale tuším, že pracovní vytížení to v tomto případě nebude. Tady jde zcela jistě o vychytralost a využívání vlastního rodiče.
