Článek
To, že se partner projeví až po nějaké době, a v případě Míši Noskové bohužel ne zrovna v růžových barvách, to je fakt. Jenže růžové brýle máme na začátku všichni. Možné signály a červené vlajky přehlížíme. Později se nestačíme divit, s kým že jsme to vlastně žili.
O svém těžkém soukromí a hlavně nelogickému přístupu soudu promluvila otevřeně zpěvačka Míša Nosková. Ona sama to, že je v podstatě obětí, dlouho přehlížela.
Byla situace, kdy jsem skončila na schodech s tím, že dítě bylo v náručí, došlo tam k tomu, že na mě partner klečel a to dítě bylo ohrožené i celou tou situací. Malá pak měla i bouli na hlavě
To, že její manželství bylo psychicky i fyzicky náročné, je naprosto zřejmé. Její dvouletá dcera zažívala chvíle strachu stejně jako její maminka. Takhle to ale nejde vydržet donekonečna, navíc její intuice jí stále říkala, že něco je špatně.
Míša Nosková sebrala odvahu a rozhodla se, že život s agresorem ukončí. Na řadu přišel rozvod. Ovšem kdo by se domníval, že mu soud pomůže a dokonce bude mít pochopení, ten se mýlí.
Stejně jako spousta jiných rozvádějících se rodičů, i Míša musela k sociální pracovnici, protože se zde řeší péče o nezletilé dítě. A tady se dozvídá, že ač je otec dcerky nebezpečný agresor, je nutné, aby se zkrátka na péči dohodli. Oba rodiče přeci mají právo na dítě.
Teď musím ráno vzít to dítě, musím ho odvézt tomu člověku, který to na mně páchal, a jsem tam jeden na jednoho a stojíte tam a bojíte se o sebe i o dítě. Bojíte se všeho, ale musíte to udělat, protože když to neuděláte, dostanete od soudu trest za to, že jste nerespektovala soudní nařízení
Je opravdu nelogické, že Míša Nosková byla zcela prokazatelně vystavena nebezpečí i se svou dcerou, ale soud toto nebere v potaz. Právo dítěte na oba rodiče je samozřejmé. Ale skutečně za každou cenu?
V předchozím článku jsem informovala, že sociální pracovnice rozhodují například také tak, že i když dítě nechce s rodičem být a samo říká, že by chtělo být raději u maminky, že například tatínek na něj nemá čas, i přesto je rozhodnuto, že tatínek má stejné právo.
Tedy sociální pracovníci, kteří mají stát na straně především nezletilého dítěte, často takto nečiní.
Vzhledem k přibývajícím případům, kde se ukazuje, jak je celé šetření sociálních pracovnic nepříjemné jak pro rodiče, tak pro dítě, je už v dohlednu nový zákon. Díky němu by toto nepříjemné martyrium mělo skončit.
Proč soudy nezajímá ani to, jaký je tatínek vlastně člověk a že byl označen za nebezpečného také policií, to selský rozum nechápe. Věta „To, že týral vás, neznamená, že bude týrat i dítě“ je k neuvěření. Maminka Míša Nosková má pochopitelně obavy, že se vše začne řešit, až skutečně k něčemu vůči dceři dojde.
Co se samotného násilí týká, soudy už jej budou muset zohledňovat.
Míša Nosková je odvážná maminka, která poukazuje na chyby v systému a jaké možné dopady to může mít.
O tom, že soudy příliš nezajímá názor rodičů a rozhodují podle sebe, jsem psala zde z vlastní zkušenosti.
Bohužel málokdy narazíme na chápavou sociální pracovnici či soudce. Současně nastavená pravidla ale nejsou rozhodně ve prospěch dítěte, jak se navenek tváří.
