Článek
Nevím čím to, ale neměla jsem vůbec žádnou potřebu mít dceru.
Měla jsem velmi blízko spíše k mužům, a od počátku jsem si říkala, jaké by to bylo mít tři syny. Tři rytíře, kteří mě budou vždy ctít a chránit. Tak jak je to v pohádkách.
Snad sám vesmír mě vyslyše, a já skutečně porodila tři syny.
Můj první chlapeček přicházel na svět ještě ve starých podmínkách. Stará porodnice a zastaralý přístup. Žádná přítomnost otce nebo někoho blízkého u porodu nebyla povolena.
Byla jsem odvezena do místnosti, které se říkalo „hekárna“. A hekání to skutečně bylo. V přítomnosti dalších hekajících matek bez jakéhokoli soukromí. Dodnes si vzpomínám, jak hrozně mi tam bylo. Jak vystrašená jsem byla a jak osaměle jsem se cítila.
Sem tam přišel lékař, zhodnotil jak to vypadá a zase šel. Když jsem šla do sprchy, dostala jsem tak obrovské bolesti, že jsem málem urvala sprchu a zakřičela natolik, že přiletěla sestra s otázkou co se děje.
Měla jsem pocit, že jí asi řeknu něco od plic, ale bolest byla tak silná, že jsem se nezmohla na slovo. Epidurály nebyly a ani tak bych to nechtěla. Sestra pochopila, že už zkrátka rodím.
Tehdejší porod byl z dnešního pohledu opravdu hrozný. Nohy mi byly připoutány, ruce musely být na svém místě, před mým rozkrokem stál doktor, dvě sestry a spoustu studentů. Nikdo se mě neptal, zda s tím souhlasím.
Modlila jsem se, ať už je můj první syn na světě a ten pocit studu skončí.
Jsou mi dávány příkazy, abych nekřičela, abych spolupracovala na povel. Kdy tlačit a kdy ne, kdy dýchat a kdy ne. Vůbec jsem nedokázala pochopit, proč nemůžu rodit tak jak to vnímám já. Kdy sama cítím stahy a kdy mi lehké zařvání pomáhá vyrovnat se s tou krutou bolestí.
Nástřih byl proveden asi jako všem v té době.
Celá doba porodní trvala neskutečných 12 hodin a já stejně už druhý den běhala jako nic. Pohled na mého syna mi dával sílu a radost. Nikdy nezapomenu na jeho první pohled překrásnýma modrýma očima, jako má táta. Ležel v postýlce úplně sám. Nebylo to jako dnes, kdy vám dají dítě hned a vy máte čas užít si první chvíle třeba za přítomnosti tatínka.
Rychle jsem se hojila. I když to byla taková jiná doba, s chladným přístupem nemocničního personálu, a téměř žádnými právy pro rodičky, byl to obrovský zážitek. Mého chlapečka obdivovaly i sestry, jak je nádherný s kukadlama jako pomněnky. Na obrovském pokoji nás leželo pět. Soukromí opět nulové.
Dnes je mému synovi 23 let. I když jsem ho málem ztratila (článek o záchraně jeho života zde), je mou velkou pýchou.
ilustrační obrázek
Za čtyři roky jsem byla opět v očekávání. Tentokrát to bylo úplně jinak. Už od počátku.
Druhé miminko se nevyvíjelo tak jak by mělo. Těhotenství mělo být předčasně ukončeno pro zastavení vývoje plodu.
Zhostil se ve mě obrovský strach že o svého druhého syna přijdu.
Když jsem byla hospitalizována s předčasným ukončením, byl proveden odhad váhy plodu a zátěžový test. Přirozený porod nepřipadal v úvahu. Miminko by to nezvládlo.
Přes můj odpor k císařskému řezu jsem musela poslechnout lékaře. Byla velká naděje, že syn přežije.
V osudný den mi manžel zamával, a já jela dlouhou chodbou se slzami v očích na operační sál. Opět ten velký strach. Přežijeme to? My oba? Sestřička mě hladila a chlácholila, že vše bude v pořádku.
Zákrok byl proveden v celkové anestezii.
Probuzení bylo snad to nejhorší, co jsem kdy zažila. Vzpomínám si, jak jsem si hned řekla, že císařský řez už niky více. Tak krutou bolest jsem snad nevnímala ani u klasického porodu mého prvního syna.
Byla jsem omámená z narkózy. V hlavě mi zůstala vzpomínka, kdy u mé postele seděl můj manžel, a vyřkl pro mě dojemnou větu: „Viděla jsi ho? Je tak krásný…“
Ano, nezvyklá reakce od muže, ale tak to skutečně řekl.
Já jsem svého syna bohužel 4 dny neviděla. Byl okamžitě převezen na jiné oddělení do inkubátoru. Tatínek ho ale viděl.
Rvalo mi to srdce. Maminky z druhých pokojů měly u sebe svá miminka, a já to své nemohla vidět. Pomalu jsem se učila zase se postavit. Rána na břichu byla velmi bolestivá a tentokrát se hojilo vše mnohem pomaleji.
Konečně pátý den jsem byla na vozíku převezena za svým maličkým chlapečkem. Ležel v inkubátoru, na sobě hadičky a vůbec nevěděl, že jeho máma už je u něj. Byl to smutný pohled na to bezbranné stvoření.
Po propuštění jsem byla ještě asi 14 dnů v nemocnici už se svým synem. Měli jsme svůj soukromý pokoj. Můj malý hrdina všechno ustál. Krásně přibýval na váze, a já jsem se učila, jak vůbec držet takové maličké stvoření, protože neměl normální porodní váhu. I on měl neuvěřitelně velké černé oči. Tentokrát po své mamince.
Vše dobře dopadlo a mému druhému splněnému přání je již 19 let.
ilustrační obrázek
Po osmi letech se plní mé poslední očekávání. Nebylo to jednoduché a snaha byla dlouhá. Ale zadařilo se a opět čekám chlapečka. Poprvé zažívám absolutní soukromí a mužskou oporu při tak náročné životní zkušenosti.
Mé třetí těhotenství mělo být opět provedeno císařským řezem, z důvodu jizvy z předešlého porodu. Lékař konstatoval, že by to bylo bezpečnější, i když jizva je poměrně dobře zhojená, klasický porod se mu moc nepozdával. Pro miminko ale žádné riziko nehrozilo a já jsem císařský řez zamítla. Konečně jsem měla i já možnost volby a nějaké právo.
Epidurální anestezie nebyla doporučena, abych vnímala stahy a případné narušení jizvy.
Rodila jsem jako poprvé, bez jakéhokoli utišování bolestí.
Tentokrát jsem dobře věděla, co mě čeká. Už jsem se tolik nebála. Navíc byl semnou na sále tatínek, a ten mě neuvěřitelně podpořil. Vydržel i mé kousnutí do jeho ruky, když jsem měla potřebu zařvat na celou porodnici. Po celou dobu je respektován přirozený průběh porodu. Přítomna je pouze lékařka a sestra.
Poslední zrod nového života byl z mého pohledu asi nejméně náročný jak psychicky tak i z pohledu soukromí. Miminko mi bylo konečně hned položeno do náruče, a s jeho tatínkem jsme si užili první hodiny v naprostém soukromí.
Měla jsem také možnost využít nadstandardní pokoj, kde jsem byla se svým třetím chlapečkem úplně sama. Návštěvy mohly chodit v průběhu celého dne. Hojení bylo opět velmi rychlé. Psychicky jsem se cítila velmi dobře.
Dnes je mému poslednímu požehnání 11 let. A i on má velké tmavé oči po mamince.
I když nemám velkou rodinu, jak jsem si přála, a jsem bez partnera, mám svá splněná přání v podobě úžasných zdravých duší, které jsou pro mě vším.
Sny se plní, když v ně opravdu věříte. Jsem vděčná životu, za ty své tři rytíře.
