Článek
Prožila jsem si něco, co nechce zažít nikdo z nás. Celá smutná událost se stala před 22 lety.
Jsem na mateřské dovolené se svým prvorozeným synem, kterého jsem si velmi přála. Z očekávání jsem měla ohromnou radost. Narodil se překrásný kluk a dostal jméno Dominik. Na tu dobu vzácné jméno, protože i on byl pro mě vzácným darem.
Mému chlapečkovi byl rok a půl, a už samozřejmě chodil. Na svůj věk byl ale velmi šikovný, uměl věci, které umí děti spíše ve třech letech. Cítila jsem už tehdy, že bude velmi chytrý, nadaný a talentovaný.
Jednoho dne, byla krutá zima a sníh, a my jsme žili v domě, kde se příliš netopilo. Jsme oba teple oblečení, ale i tak se zvedám, a jdu mu vařit čaj na zahřátí. Můj syn je za chvíli u mě v maličké kuchyňce, kde se lze jen otočit.
Voda vaří, a tak zalévám velký hrnek čaje, který stojí na lince. V tom mi můj syn říká „mami koladku“, což znamená: mami já chci čokoládku. Tak on chce čokoládku, dobře.
Od linky se otáčím do lednice, kterou mám hned za zády a vytahuju čokoládku. Když se otočím zpět, čokoláda mi okamžitě padne z ruky. Můj malý chlapeček stojí, hledí na mě v ustrnulém očividném šoku a já křičím „Co je ti, co se stalo, proč jsi jak socha, proboha mluv prosím…!“
Když pohlédnu na linku, je mi všechno jasné.
Peklo, které nastalo potom, nedokážu snad ani vypsat.
Roční chlapeček opařený vroucí vodou, bojující o svůj život. Panika, která mě zachvátila, samozřejmě udělala své. Volám záchranku, mezi tím syna sprchuji studenou vodou, což jak později zjišťuji, je největší chyba, protože tělo dostává další šok.
Můj syn na mě po celou dobu hledí jako na cizí osobu, nereaguje vůbec na nic.
Záchranka konstatuje popáleniny s ohrožením života. Je okamžitě povolán vrtulník a okamžitý transport do nemocnice do jiného města. Z nemocnice jsem informována, že následujících 24 hodin se může stát cokoli a mám být připravená. Vroucí voda skončila na tváři a na hrudníku, kde je srdíčko.
Mám být připravená??? Proboha copak na tohle se dá připravit????
Celou noc nespím, svírám jeho maličké papučky a modlím se k Bohu, ať mi ho nebere. Bože, vždyť je mu teprve rok… Doprovází mě pocity selhání a výčitek. Tak ona je to pravda. Stačí vteřina a vaše dítě balancuje na pokraji života a smrti. Tak moc jsem se snažila být zodpovědná a opatrná, až jsem musela zjistit, že opatrnosti vlastně není nikdy dost.
Dosud na linku nedosáhl, a tak mě to ani nenapadlo. Zjištění, že už dosáhne, bylo to nejkrutější. Předvídat, předvídat a zase předvídat, to už teď vím mnohem více než předtím.
Co jsme si zažili následující rok, si dokáže představit jen ten, kdo to skutečně zažil.
14 dnů byl syn v umělém spánku. Návštěvy byly zakázány. Moje srdce krvácelo, den za dnem jsem probrečela a stále si to vyčítala. Představa, že mé vytoužené miminko po roce umře, byla strašná.
Když byl jeho stav po 14 dnech stabilizován, byla provedena plastická operace transplantace kůže. Po třech týdnech můžu konečně za svým chlapečkem. Bohužel, nastává další šok. Mé vlastní dítě na mě hledí jako na cizí osobu. Nezná mě. Znova se kácím a psychicky mám pocit, že už nevydržím. Vzhledem k umělému spánku je to prý normální, a postupně se rozpomene. A pak teprve přichází roční peklo.
Na popáleninovém oddělení pláče spoustu dětí, noci jsou strašné, nemám už z čeho čerpat sílu. V jednom pokoji pláče asi dvouletá holčička, která si sedla do hrnce s vroucí vodou. Tolik pláče a bolesti jsem nikdy nezažila a mám pocit, že skončím někde v blázinci, nebo s prášky na uklidnění.
Kruté bolesti trvají ještě dlouho. Můj malý chlapeček pořád pláče. Učí se znovu chodit, protože kůže mu byla odebrána ze stehýnek a jeho nožky jsou tak strašně tenké a slabé. Nosí elastický oblek, který má pomoci zacelování jizev, a aby neměl přístup dotýkat se operovaných částí. Vlastníma rukama mu musím jizvy stále masírovat a vydržet jeho pláč. Bolest při každém převazu a příkaz „Musíte ho pevně držet a vydržet“.
Je tak strašně těžké o tom všem psát, že už nemůžu dále pokračovat. Syn měl pak ještě několik let panickou hrůzu z bílých plášťů.
Dnes je mu už 23 let a je z něj šikovný chlap, který to dotáhl na vysokou školu. Jsem velmi pyšná na to, jakým je člověkem. Ani v nejhorším snu si nedokážu představit, kolik bolesti musel vydržet. Ale tím, že byl tak maličký, si vlastně nic nepamatuje. Mám další dva syny, a jestli se něčeho bojím, tak vroucí vody, žhavé trouby a divného pocitu, že jedno z mých dětí zemře. Ten šok ve mě zůstal dodnes.
Na závěr bych ráda sdělila, že mě nikdy nikdo neobvinil z nedbalosti. Tato tragédie potrestala mě samotnou nejvíce a více už to snad ani nešlo. I když vím, že mě všichni berou za možná až příliš opatrnou a zodpovědnou matku, výčitka ve mě zůstane už napořád.
ilustrační obrázek
Tímto článkem chci taky poděkovat svému synovi, že mi nikdy ani slůvkem nenaznačil, že by to byla má chyba, že jsem snad jako matka selhala.. A za tohle jsem vděčná nejvíc na světě. Jeho jizvy mi to však budou připomínat už navždy.
Ráda bych zde zveřejnila jeho fotografii, tedy jen portrét, ale jsem si snad na tisíc procent jistá, že by nesouhlasil a já to musím respektovat.
Samozřejmě vím, že jsou případy, kde se obdobné tragédie odehrají skutečně z důvodu nedbalosti rodičů, ať už vlivem alkoholu, drog nebo z jiných důvodů.
Nikdy mě nenapadlo, že bych o svém prožitku někde veřejně psala. Prosím za všechny zodpovědné maminky, aby nebyly odsuzovány, pokud i jim se něco takového přihodilo. Není většího trestu než pohled na vaše zjizvené dítě.
Všem dětem, kterým se stala podobná událost: odpusťte, je to velmi důležité. Pro mě jsou všechny tyto děti neskuteční hrdinové.
Podobných smutných příběhů je bohužel hodně. Nikdo nejsme neomylný. Máte-li výčitku stejně jako já, přečtěte si zkušenosti dalších maminek na adrese Popálky.cz a pochopíte, že se nemusíte cítit vinně, i když vím, jak těžké je odpustit sám sobě.
