Článek
Smutný to příběh, ale s dobrým koncem. Autorku chápu a vím, jak jí bylo a jak jí je stále. Mě to dostihlo až pár měsíců po události, která mi změnila pohled na svět. Teď už jsem zase šťastná.
Všichni už ví, že píšu často o tom, jak mám čtyři děti a jak se snažím být dobrou matkou.
Já například nemám zkušenost s horkou vodou ani s ohněm (zaplať pán bůh). Mám však zkušenost s pádem dítěte ze čtyř metrů na beton.
Začíná to vždy stejně, sedím na verandě a poslouchám zpěv ptáčků. V tom mi líbezný zpěv naruší siréna záchranné služby. „Co se zase stalo, dnes už letí potřetí,“ probleskne mi hlavou, dál tomu nevěnuji pozornost. Jenže jak se to začne týkat vaší rodiny, už to není jen pouhé narušení, je to vymodlená spása.
Stalo se to loni, synovi nebyl ještě ani rok. Myslím, že to bylo čtrnáct dní do jeho narozenin. Byl to teplý krásný den, kdy jsme si řekli, že půjdeme k vodě. Udělám rychle oběd a pojedeme. Čtvrté dítě, to nejmladší pořád lezlo okolo mě. Přítel byl venku s nejstarším a česali psa. Já dodělávala kaši. Chyběla opravdu vteřina k tomu, aby bylo hotovo a já se podívala směrem k malému. Vzala bych ho do náruče a posadila do židličky. V tom byl slyšet tupý naráz a křik. Spíš než křik vzdech. Když to teď píši, vše se mi živě vrací.
Vyběhla jsem ven a pod schody dole jsem viděla to dítě. To dítě, které tam leží a vzdychá. Běžela jsem a vzala ho do náruče. První chyba. Volali jsme sanitku, čekání na ni bylo dlouhé snad hodinu (přijeli do pěti minut) a přiletěl i vrtulník. Uspali ho a hned jsme odletěli do nemocnice. Tam začal velký šrumec. Na sále, asi jako JIP. Samé hadičky a přístroje, co se o něj začali starat. Asi patnáct doktorů okolo mého maličkého synka běhalo. Někdo se koukal na mě zoufale, někdo arogantně a někdo tak, že ví, jak mi je. Já v té době kojila. A tak jsem chodila pořád něco odsávat.
Po vyšetření mně řekli, že musí být na JIP a že mi dají vědět.
Každou hodinu jsem tam zvonila a ptala se na stav dítěte. Odpověď:
„Vydržte to, my ještě nevíme, kritický čas je 24 hodin.“
Byla jsem ubytovaná na porodnici ve druhém patře pro nedonošené děti, takže bezva atmosféra, kdy mi maminky vyprávěly jejich osudy a nemocné nebo hodně malinké dětičky. Bylo mi hrozně. Modlila jsem se, aby bylo to moje miminko v pořádku. Když to píšu, je mi stále špatně a mám to před očima. Nikdy to nezmizí.
Celých 9 hodin trvalo, než mi zavolali, že si ho mám přijít nakojit. Druhý den ráno mi řekli, že moje dítě mělo nečekané, velké štěstí a zlomilo si pouze oční kost, ani otřes mozku, jinou zlomeninu nebo mentální postižení či tak něco neměl a mít nebude.
Děkovala jsem pánu Bohu, všem mrtvým příbuzným, že mi ho nechali a nevzali si ho. Za pár dní jsme šly domů.
Těch pár dní, co jsme tam byli, tak jsme potkali dost dětí. Byly opařené, zlomené kosti. Nejhorší asi zlomené stehenní kosti. Děti visely jako netopýři za nohy. Hrůza.
Také mě nikdo neobvinil z nedbalosti. Dodnes to mám živě. Potrestání pro mě, protože jsem pořád spěchala. Chtěla jsem stihnout vše. S mužem jsme byli velmi šťastní, jak to vše dobře dopadlo, a mně to dalo ještě jedno ponaučení: není vše důležité, ani oběd, ani úklid. Nejdůležitější je žít a být zdraví.
Tento příběh není sice o opařenině, ale o stejném pocitu bezmoci, zoufalství a naděje. Protože naděje umírá poslední.
Všem plné dny radosti a zdravých dětí, šťastných rodičů a celých rodin.
