Článek
Třeba divadelníků, filmových nebo mediálních vědců. V edičním portfoliu NAMU jsou tak vybrané speciality, že vycházejí třeba jen v nákladu 150 kusů. Aneb, jak Heller říká, v homeopatickém množství. Nejsou to ale nudné publikace s jednotvárným textem, NAMU si dává záležet na nápadité, svěží a někdy i tak trochu ulítlé grafice.
Dnes už se mnoho tištěných publikací rovnou překlápí do online podoby. Jdete také tímto směrem?
Je to pro nás velké téma. Často slyším ten technologický optimismus, jako by online budoucnost byla něco nevyhnutelného. Ale není to tak. Jednak proto, že co se týče vědeckého publikování, nikdo neví, jak bude online publikování vědeckých prací vypadat. Rád při všech vhodných i nevhodných příležitostech říkám takovou historku: na konferenci v Londýně, kde se mluvilo o těch nejavantgardnějších technologiích, o publikování na blockchainu a podobně, vystoupil představitel vydavatelství Oxford University Press. V ruce měl tištěnou knihu, praštil s ní o řečnický pultík a řekl: „To je všechno hezké, ale odborná monografie vypadá takhle. A ještě dlouho vypadat bude.“
Na opačné straně toho technooptimismu je tedy tenhle konzervativní pohled. Je pro něj mnoho důvodů, například zranitelnost dat v online prostoru, nad nimiž nemáte vůbec žádnou kontrolu. Americký vědec, literární kritik a filozof Martin Puchner říká, že vše, co potřebujeme budoucím generacím odkázat, musíme vytisknout. Navíc se i z kauzy Amazonu ukazuje, že na elektronické čtečce knih se dá zpětně změnit již vydaný text. Týkalo se to v minulosti knihy Agathy Christie a jakéhosi politicky nekorektního termínu, který se automaticky ve všech čtečkách lidem nahradil. I z těchto důvodů bude Nakladatelství AMU opatrně hledat cestu, jak s tou elektronizací dál. Už víme, že coby veřejná vysoká škola půjdeme cestou open accessu, tedy neplaceného, otevřeného přístupu. Existuje již jistá celoškolní představa, jak by to mělo vypadat, nicméně Nakladatelství AMU je stále nakladatelství knižní a v tomto smyslu konzervativní.
A chodí vám někdy od studujících prosby, ať máte tu nebo onu knihu online?
Je vždy dobré sledovat, jak studenti a další konzumenti knih hlasují peněženkou. Když se podívám na naše čísla oficiálního prodeje elektronických knih, jsou to jednotky prodaných kusů ročně, za covidové pandemie to trochu stouplo na nižší desítky. Kdežto tištěných knih ročně prodáme zhruba sedm tisíc.
Jaké žánry se prodávají nejvíce?
Nejvíce překladové, přehledové publikace typu Dějiny filmu autorské dvojice David Bordwell a Kristin Thompsonová. Ty jsou celé roky na první příčce. Nebo také původní monografie našich autorů. O bestselleru se u nás bavíme u prodaného nákladu tři sta kusů ročně. To, kdyby slyšel Michal Viewegh, bude se tomu smát, protože on prodává v desetitisících.
Nicméně ony bestsellery, třeba právě vámi uvedený příklad, Dějiny filmu od Bordwella a Thompsonové, jsou pak často naopak nedostatkové zboží. Na Knihobotu se Dějiny filmu momentálně prodávají za více než čtyři tisíce korun. Reagujete na to nějak, případně upravujete podle toho dotisky?
Samozřejmě, snažíme se plánovat dotisky s ohledem na poptávku na trhu i v rámci školy a na ekonomickou situaci nakladatelství. V případě Dějin filmu mám nicméně pro čtenáře dobrou zprávu. Od doby, co vyšel český překlad, vydal původní nakladatel několikáté přepracované vydání, celkem tuším už šesté. Z této aktuální verze bude vycházet i naše nové překladové vydání, které vyjde počátkem příštího roku. Kromě zohlednění úprav, jež v originále udělali autoři, provedeme ještě důkladnou odbornou revizi překladu, větu po větě. Tahle kniha bude ještě dlouho standardní referenční literaturou nejen pro studenty FAMU, tak ať je kvalitní a spolehlivá.
Kdo a podle čeho rozhoduje, co vydáte?
U nás funguje dvoustupňový schvalovací mechanismus. Začíná to návrhem na vydání knihy v NAMU, který může podat doslova kdokoliv. Návrhy se projednávají na edičních komisích našich tří fakult a po diskusích odborníků se příslušný titul buď schválí, nebo neschválí k vydání. Já osobně se účastním i jejich zasedání, ale mám jen poradní hlas. Druhý stupeň schvalování má na starosti velká ediční rada AMU, která se schází dvakrát ročně a schvaluje celý ediční plán nakladatelství.
Vznikli jste v roce 1995 jako ediční centrum, publikovali jste hlavně studijní materiály a vědecké výstupy z grantů. Pořád platíte především za vydavatele skript, nebo jste už více rozkročeni?
Už když jsem v roce 2017 nakladatelství přebíral, byly součástí edičního plánu i překladové monografie, původní edice a také umělecké monografie většinou pedagogů a dalších lidí spojených například s ateliéry AMU, kteří tímto způsobem vydávali svou uměleckou práci. Nyní u nás vydávají knihy odborníci a odbornice mediálních věd, filmu, hudby… A nemusí být nutně z AMU. S potěšením musím říct, že u nás publikují třeba lidé z Univerzity Palackého v Olomouci nebo z některého z ústavů Akademie věd. Vybrali si nás, protože se jim líbilo, jak se tady o knihy staráme a jakou jim věnujeme péči třeba v grafické úpravě a podobně. Co se týče překladovek, vydáváme to, co je důležité pro obor. Máme tu třeba šedou zónu odborných monografií, o kterých jsme se všichni učili, ale nikdo je pořádně nečetl.
Co myslíte tou speciální grafickou péčí?
Velmi rádi spolupracujeme s grafiky spojenými třeba s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou, kteří razí tak trochu kreativnější způsob nakládání s knižní grafikou. Naši autoři, kteří jsou spojeni s uměleckým prostředím, kolikrát sami přijdou s vizí, jak by ta jejich kniha měla vypadat. Já tomu říkám kreativní porušování pravidel. Je to na našich knihách vidět. Mám k tomu takový příměr: Do baru přijde muž v konzervativním saku, trochu se poodhalí a vy uvidíte krásnou barevnou, trochu šílenou podšívku. Tohle je způsob, jakým my přemýšlíme. A nejen o grafické úpravě, ale třeba i o tom, jak má vypadat vědecká monografie, ať už se to týká typografie, ale i média jako takového, tedy jestli tam můžou být ilustrace, komiksové prvky… Prostě snažíme se vykročit z čistě textové, čtverhranné rovnoběžnosti.
Mám k naší grafice takový příměr: Do baru přijde muž v konzervativním saku, trochu se poodhalí a vy uvidíte krásnou barevnou, trochu šílenou podšívku. Tohle je způsob, jakým my přemýšlíme.
V jakých nákladech jednotlivé tituly vydáváte?
Mluvíme o homeopatickém množství, a to i v kontextu českého knižního trhu. Náklad činí od sto padesáti do dejme tomu tisíce kusů a vydáváme zhruba pětadvacet titulů ročně.
Financováni jste z rozpočtu AMU?
Ano, a proto kudy chodím, tudy pěji ódy na vedení AMU. Každá univerzita podporuje své nakladatelství a v případě AMU jsou to skutečně nadstandardní podmínky. Bez této podpory bychom nepřežili ani měsíc. Smyslem univerzitního nakladatelství není generovat zisk, ale zajistit, aby se na trh dostaly texty, které podle názoru školy na trhu mají být. Ony se neprodají hned, kniha není rychloobrátkové zboží, může být na trhu klidně pět i deset let.
Kdo jsou čtenáři a čtenářky vašich knih?
Jsou to studenti a studentky, protože vydáváme i povinnou studijní literaturu, ale zdaleka ne pouze oni. Máme také vybudovanou základnu v komunitě odborníků, jezdíme s našimi knihami třeba na oborové festivaly typu Filmové školy v Uherském Hradišti nebo amatérského divadla v Hronově či na různé hudebněvědné konference.
Pořádáte také workshopy. Co je jejich smyslem?
Dělá to u nás jedna kolegyně, tvůrčí duše, která je schopná to vymyslet a zorganizovat. Když chceme získat kontakt s publikem, nestačí si jen vyložit stánek s knihami, ale je dobré nabídnout doprovodný program. Měli jsme proto nejen workshopy, ale také scénické čtení, pořádali jsme projekce, tanečně improvizační vystoupení a tak dále. Něco jsme schopni vymyslet sami, jindy vycházíme z iniciativy autora či původce knihy a většinou z toho vznikne nějaká třeba i ulítlá idea, ale od toho jsme tady, abychom ji společně zrealizovali.
Jaké to je dělat ředitele takhle specifického nakladatelství?
Je to skvělé. Na prvním místě díky lidem – NAMU má opravdu skvělou atmosféru. Postupně se tu zformoval tým lidí, z nichž služebně nejstarší jsou tu téměř třicet let a nejmladší necelý měsíc. Velmi dobře jsme si sedli a zdejší lidé jsou důvod, proč do práce chodím rád.
Co považujete za svůj největší úspěch a co se naopak úplně nepovedlo?
Největší radost mám, když v NAMU chtějí vydávat a spolupracovat s námi lidé, kteří jsou opravdu špičky ve svém oboru. Naopak náročné pro mě je adaptovat se na velké množství různorodé práce, která přichází neočekávaně. Myslím tím vše od finančních kalkulací a redakční práce až po vysvětlování autorům a autorkám, co to vlastně znamená vydat knihu, protože jejich představy jsou někdy od reality dost vzdálené. A pak jsou tu i takové detaily, že je nás málo, dohromady sedm zaměstnanců, takže když přijede dodávka s knihami, vezmu si i já rukavice a jdu nosit.
Jak jste říkal, jste placeni z rozpočtu AMU. Nedochází k tomu, že vaši redaktoři jsou k autorům-pedagogům AMU méně přísní a do jejich textů se třeba bojí rázně zasáhnout nebo jim je vrátit k přepracování?
Nedochází. My autorům a autorkám poskytujeme co možná nejlepší profesionální servis, z jejich rukopisu děláme knihu a redakční péče je středobodem naší práce. To ale také vyžaduje určitou dávku důvěry z jejich strany. Jsme nakladatelství, nikoli pouhá produkční agentura, kam by někdo přinesl rukopis a my bychom ho prostě vzali a nezměněný poslali do tisku. Takhle se v žádném standardním nakladatelství nepracuje.
A nestává se, že autoři či autorky u vás chtějí vydávat i méně kvalitní texty jen proto, aby naplnili podmínky grantového výstupu?
To se nemůže stát, protože všechny publikace, tedy i ty podpořené z vnitřního grantu, musí schválit ediční komise. Rukopis musí dále projít redakční fází, kdy redaktoři text přečtou a navrhnou změny. A pak u vědeckých publikací je ještě recenzní řízení. To má zajišťovat, aby publikace přicházející na trh byly kvalitní, měly atributy vědeckého textu. Recenzentem nesmí být nikdo z AMU. Mohou se sice vyskytnout autoři či autorky, kteří nejsou debatě úplně přístupní, ale pak je mým úkolem jim vysvětlit, že vztah autora a nakladatele je partnerský, že se spolu dělí v nějakém rozumném poměru o zdroje i benefity – tím nemyslím zdaleka jen ty finanční – a že zodpovědnost za výsledek nesou společně.
Jaké máte s NAMU plány do budoucna?
Velké téma je samozřejmě zmíněná digitalizace. To nás nutně čeká a nemine. Jinak si ale žádné vesmírné cíle neklademe. Myslím, že to, co se podařilo vybudovat, odpovídá velikosti a významu naší instituce.
Autorka: Zuzana Keményová (Autorka je redaktorkou Hospodářských novin)
Rozhovor najdete také na magazínu Universitas
