Článek
Označování NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany) za levicové uskupení naráží na základní politologická fakta. Ačkoliv název strany obsahuje slovo socialistická, její praktické kroky a ideologická východiska ji jednoznačně řadí na krajní pravici. Klíčem k pochopení tohoto rozporu je způsob, jakým nacisté s pojmy pracovali. Pro Hitlera nebyl socialismus nástrojem k nastolení třídní rovnosti, ale prostředkem k utužení národní jednoty a loajality k vůdci.
Rozlišení mezi rétorikou a praxí je v tomto případě zásadní. Zatímco levicové ideologie historicky usilují o zrušení společenských tříd a mezinárodní solidaritu dělnictva, nacismus stavěl na biologickém rasismu a striktní hierarchii. Právě víra v přirozenou nerovnost lidí a národů je definičním znakem krajní pravice. Nacisté nepovažovali za nepřítele kapitalistu jako takového, ale pouze „parazitický“ kapitál, který v jejich antisemitské optice splýval s židovstvem. Průmyslníci, kteří se podřídili válečnému úsilí a ideologii, si své majetky ponechali a úzce se státem spolupracovali.
Ekonomická politika Třetí říše navíc vykazovala rysy, které jsou s levicovým viděním světa neslučitelné. Ve 30. letech proběhla v Německu rozsáhlá vlna privatizace státních podniků, včetně bank či železnic, což byl proces v tehdejší Evropě zcela unikátní a opačný k trendům znárodňování. Státní kontrola nad ekonomikou sice existovala, ale nesloužila k sociálnímu zajištění slabších, nýbrž k totální mobilizaci společnosti pro budoucí agresi. Prvním krokem nacistů po převzetí moci bylo navíc rozbití odborů a fyzická likvidace představitelů komunistické a sociálnědemokratické opozice.
Argument, že NSDAP měla své levicové křídlo představované bratry Strasserovými, je pravdivý jen do roku 1934. Během Noci dlouhých nožů nechal Hitler své vnitrostranické oponenty, kteří volali po „druhé revoluci“ a sociálních reformách, popravit. Tím definitivně potvrdil spojenectví s armádními špičkami a velkoprůmyslníky. Záměna totality za levicovost je tedy metodologickou chybou. Totalitní kontrola je nástrojem moci, nikoliv ideologickým programem, a v případě nacismu sloužila k prosazování ultranacionalistických a rasistických cílů, které stojí v přímém protikladu k levicovému univerzalismu.
