Článek
Veřejné politické diskuse se v posledních letech proměňují. Ne proto, že by politici náhle přestali mít názory, ale proto, že se změnilo prostředí, ve kterém své názory prezentují. Časově omezené formáty, tlak na dynamiku a neochota jít do hloubky vytvořily ideální podmínky pro rétorické strategie, jejichž cílem není přesvědčit, ale znemožnit kontrolu. Jednou z nich je právě taktika zahlcování, která se stále častěji objevuje i v českém mediálním prostoru.
Příkladem bylo nedávné vystoupení českého politika Filipa Turka v televizních Otázkách Václava Moravce. Na relativně přesné a úzce formulované otázky odpovídal širokými, mnohovrstevnatými výpověďmi, v nichž se mísily systémové kritiky, hodnotové soudy, popisy dopadů i implicitní obhajoba vlastní role. Výsledkem nebyla jednoznačná odpověď, ale dojem jakési rozbíhavosti, na kterou bylo složité nějak reagovat.
Právě v tom spočívá podstata rétorického zahlcování. Řečník v krátkém čase předkládá tolik tvrzení, že není možné se k nim jednotlivě vrátit, natož je ověřit nebo zpochybnit. Nejde přitom nutně o lži. Mnohá z těchto tvrzení mohou být částečně pravdivá nebo alespoň uvěřitelná. Problémem není jejich obsah, ale forma, která rozbíjí samotný mechanismus debaty.
Zatímco položit jedno tvrzení trvá několik sekund, jeho rozebrání může zabrat celé minuty. V televizní debatě však tento čas neexistuje. Moderátor se musí rozhodnout, na co zareaguje, a tím automaticky ponechá zbytek výroků bez povšimnutí. Publikum pak získává dojem, že zaznělo „příliš mnoho věcí na to, aby se v tom dalo vyznat“, což paradoxně posiluje pozici toho, kdo zahlcuje.
Cílem této taktiky není dospět k závěru ani obhájit konkrétní rozhodnutí. Je jím rozšířit rámec debaty natolik, aby se ztratila původní otázka. Místo jasného „ano“ nebo „ne“ nastupuje pocit, že problém je natolik složitý, že jednoduchá odpověď vlastně ani není možná. Složitost se tak stává náhražkou argumentu.
Filip Turek v tomto ohledu nepředvedl nic výjimečného ani excesivního. Naopak. Jeho vystoupení dobře ilustruje, jak sofistikovanou a normalizovanou se tato metoda stala. Nejde o křik, emoce ani otevřenou demagogii. Jde o klidné, plynulé rozšiřování tématu, které působí kompetentně, ale zároveň znemožňuje přesnou kontrolu.
Podobný styl lze dlouhodobě pozorovat i u dalších aktérů české politiky, zejména v debatách o Evropské unii, migraci, klimatu nebo ekonomice. Všude tam, kde se mísí technická témata s hodnotovými soudy, vzniká ideální prostor pro zahlcování. Čím širší záběr, tím menší riziko, že bude řečník konfrontován s konkrétní odpovědností.
Je důležité odlišit tuto taktiku od legitimní komplexnosti. Ne každá delší odpověď je manipulativní. Rozdíl spočívá v tom, zda argumenty směřují k jedné jasné tezi, nebo zda se větví tak, aby nebylo možné uchopit žádnou z nich. Zahlcování není o hloubce, ale o šíři, která nahrazuje přesnost. Pro diváka přitom nejde o bezvýchodnou situaci. Stačí si položit jednoduchou otázku: odpověděl řečník skutečně na to, co mu bylo položeno? Pokud ne, je velmi pravděpodobné, že jste právě sledovali jednu z nejrozšířenějších debatních technik současné politiky.
Vystoupení Filipa Turka v Otázkách Václava Moravce tak není jen epizodou jednoho pořadu, ale symptomem širší proměny politické komunikace. Debaty se nevyhrávají přesvědčivostí, ale schopností zaplnit prostor. A dokud to bude fungovat, bude zahlcování dál patřit k nejúčinnějším zbraním veřejné diskuse.
