Článek
Zatímco moderní věda a lékaři vidí v mužské masturbaci přirozený a zdravý projev těla, katolická církev ji stále vnímá jako morální přečin a selhání.
Pokud byste se v dnešní době zeptali urologa či sexuologa, zda je sólová sexuální aktivita v pořádku, nejspíš se dočkáte chvály a výčtu zdravotních benefitů. Lékařská věda opustila středověké mýty o slepotě či vysychání míchy už velmi dávno. Současné studie jasně dokazují, že pravidelná ejakulace, ideálně několikrát týdně, funguje jako účinná prevence proti rakovině prostaty. Tělo se tímto způsobem zbavuje potenciálně škodlivých látek. Pro muže to navíc znamená vítaný ventil proti stresu, rychlou cestu k lepšímu spánku díky vyplaveným endorfinům a oxytocinu a také přirozený trénink kardiovaskulárního systému. Z biologického hlediska jde zkrátka o dobře promazaný stroj, který občas potřebuje upustit páru, a to bez ohledu na to, zda žije v celibátu, nebo ve šťastném manželství.
Když se však s totožnou otázkou otočíte směrem k oficiálnímu učení katolické církve, narazíte na zcela jiný svět, kde vědecké argumenty o zdravé prostatě ustupují hlubší teologické logice. Oficiální Katechismus katolické církve mluví jasně a bez obalu o skutku vnitřně a těžce nezřízeném. Proč tak přísná slova pro chvilku soukromé radosti. Církevní morálka totiž staví sex na dvou základních pilířích, kterými jsou spojení dvou lidí v čisté lásce a otevřenost k plození nového života. Masturbace ze své podstaty oba tyto body míjí. Podle církevního pohledu se při ní člověk obrací pouze sám k sobě a ke své vlastní rozkoši, což křesťanští myslitelé označují za egocentrické chování.
Tento pohled zajímavě rozvádí katolická literatura, například texty teologa Hanse Rottera. Ten sice uznává, že masturbace modernímu člověku fyzicky neškodí, ale vidí v ní psychologický vykřičník. Označuje ji za symptom osamělosti a poruchy v mezilidských vztazích. Když dospělý muž, třeba i v manželství, řeší přebytek energie či napětí sám se sebou, církev to nevnímá jen jako porušení pravidel, ale jako promarněnou příležitost. Místo toho, aby muž investoval svou energii do komunikace s manželkou a upevňování vztahu, spotřebuje ji v sebestředném hledání slasti. Duchovní pastýři sice uznávají polehčující okolnosti, jako jsou síla zvyku, úzkost nebo citová nezralost, které mohou reálnou vinu snižovat, přesto věřící raději povzbuzují k odříkání a posilování pevné vůle.
Střet vědy a víry v této intimní oblasti tak ukazuje zásadní rozdíl v tom, jak obě strany definují lidské štěstí. Medicína se dívá na správně fungující tělo a psychickou úlevu jednotlivce tady a teď. Církev se naproti tomu dívá na vyšší morální cíl a na to, jak každý čin ovlivňuje lidskou schopnost nesobecky milovat druhé. Pro jednoho je to zdravá hygiena, pro druhého duchovní zlozvyk, který člověka uzavírá do vlastní samoty.
Zdroje informací:
