Článek
Změnil směr Státní kulturní politiky, prosadil sporné změny dotačních pravidel, zasahoval do složení odborných komisí a svými kroky vyvolal rezignace některých jejich členů. Přišel také s návrhem zásadně změnit fungování Státního fondu audiovize – systému, který teprve nedávno prošel rozsáhlou reformou. Chtěl obměnit jeho odborné rady a představenstvo, zrušit externí hodnotitele a výrazně omezit finanční podporu audiovize. Po jednání se zástupci audiovize 27. října a vysvětlení toho, jak funguje SFA se má návrh vrátit k původnímu rozpočtu fondu, i když zatím na rok. Vyvolat nejistotu, vzbudit odpor, mezitím zaměstnat celý obor obranou toho, co už fungovalo. To jsou poslední aktivity ministra kultury Klempíře a motoristů, kteří ho „vezou“ a vedou. [1–4, 6]
A to všechno v poměrně krátké době. Jeden krok střídá druhý a sotva se kulturní obec stačí vyrovnat s jedním zásahem, přichází další. Organizátory oslav 17. listopadu dokonce označil za „soukromý a napůl dotační byznys“. [3]
Daří se mu přitom dělat z kultury – slovy mého dědečka, sedláka – rozrytý úhor. A z lidí, kteří kulturu tvoří, ve veřejné debatě údajné příživníky na dotacích. To už není jen jiný politický názor na kulturní politiku. To je způsob, jak znevažovat práci celého oboru.
V poslední době jsme svědky mnoha kotrmelců Oty Klempíře, toho času ministra kultury ČR. Možná i proto, že má rád cirkus, který chce podporovat. Jenže kultura není jen cirkus a ministr by neměl být jeho hlavním artistou. Tím nejkřiklavějším kotrmelcem je navrhovaná změna financování České televize a Českého rozhlasu: zrušení dosavadních televizních a rozhlasových poplatků a jejich nahrazení financováním ze státního rozpočtu.
Pro tak zásadní zásah do fungování médií veřejné služby zatím nevidím dostatečně přesvědčivé důvody, které by vyvážily rizika spojená se změnou jejich finančního a institucionálního postavení.
Proč bourat jednu z důležitých pojistek nezávislosti veřejnoprávních médií, když lze její nedostatky napravovat?
Česká televize a Český rozhlas nejsou státní média. Jsou to média veřejnosti.
Podstatou veřejné služby je její nezávislost na aktuální politické moci. Česká televize a Český rozhlas nemají sloužit vládě, opozici ani žádné politické straně. Mají sloužit občanům, poskytovat nezávislé informace, umožňovat svobodnou veřejnou diskusi a vytvářet kulturní, vzdělávací a další obsah, který nelze poměřovat pouze komerční úspěšností.
Dosavadní systém poplatků vytváří přímou finanční vazbu mezi veřejností a institucemi, které jí mají sloužit. Jeho odstraněním a nahrazením financováním ze státního rozpočtu se tato vazba oslabí a vznikne větší prostor pro politické ovlivňování prostřednictvím rozhodování o penězích.
To neznamená, že každé médium financované ze státního rozpočtu musí být politicky ovládáno. Znamená to ale, že jeho nezávislost potřebuje mimořádně silné právní a institucionální pojistky. O dostatečnosti těch navrhovaných mám vážné pochybnosti.
Navrhovaná změna nepřináší pouze jiný způsob financování. Přináší také méně peněz.
Podle údajů uváděných k návrhu mají Česká televize a Český rozhlas v roce 2027 získat ze státního rozpočtu dohromady přibližně 7,8 miliardy Kč. Ve srovnání s plánovanými příjmy z televizních a rozhlasových poplatků pro rok 2026 jde přibližně o 1,4 miliardy Kč méně, tedy asi o 15 %. Nejde o srovnání veškerých příjmů obou institucí, ale o podstatný zásah do jejich hlavního zdroje financování.
Přitom se současně nenavrhuje odpovídající omezení jejich zákonných povinností. Jak mají média poskytovat veřejnosti stejný rozsah služeb, když na jejich zajištění mají dostat podstatně méně prostředků?
Úspory takového rozsahu mohou mít dopady na původní tvorbu, regionální vysílání, zahraniční zpravodajství, dokumentaristiku, vzdělávání, kulturu i technologický rozvoj. Není možné odpovědně rozhodovat o tak výrazném snížení prostředků bez podrobné analýzy dopadů na jednotlivé oblasti veřejné služby.
Občané nepřestanou Českou televizi a Český rozhlas platit. Pouze se změní způsob, jakým je budou financovat.
Jedním z hlavních argumentů pro zrušení poplatků je tvrzení, že občanům, a zejména seniorům, se finančně uleví, protože média bude nově platit stát. Jenže stát nemá vlastní peníze, které by nevycházely z veřejných příjmů.
Pokud budou Česká televize a Český rozhlas v budoucnu financovány ze státního rozpočtu, budou se na jejich financování občané podílet prostřednictvím daní a dalších příjmů veřejných rozpočtů. A to nejen prostřednictvím daně z příjmů.
Na veřejných příjmech se podílejí také lidé, kteří nepracují nebo neplatí daň z příjmů, například senioři. I oni při každodenních nákupech hradí v cenách zboží a služeb DPH a případně spotřební daně. Nelze proto tvrdit, že po zrušení poplatků budou média platit jen pracující nebo lidé s vyššími příjmy.
Dnes platí jedna domácnost jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek bez ohledu na počet jejích členů. V pětičlenné domácnosti se tedy neplatí pět televizních poplatků. Při financování ze státního rozpočtu se na veřejných příjmech budou různými způsoby podílet jednotliví členové domácnosti.
To ovšem neznamená, že každý zaplatí stejně nebo že každá domácnost zaplatí více než dnes. Skutečný dopad závisí na příjmech, spotřebě a podobě daňového systému.
Zrušení samostatného poplatku tedy neznamená zrušení nákladů na veřejnou službu. Znamená jejich přesunutí do veřejných rozpočtů. Pokud má být cílem sociální úleva, je možné upravit současný systém výjimek a osvobození od poplatků, aniž by bylo nutné měnit základní model financování.
Současný poplatkový systém lze zlepšovat. Není nutné jej rušit.
Český systém poplatků není bez nedostatků. Je namístě diskutovat o sociální spravedlnosti, osvobození, výběru i dopadech na domácnosti. To jsou však důvody k úpravám, nikoli automaticky ke zrušení celého systému.
Dlouhodobé nezvyšování televizního poplatku vedlo k postupnému snižování jeho reálné hodnoty vlivem inflace. Změna přijatá v roce 2025 měla tento problém alespoň částečně napravit a rozšířit financování také na nové způsoby přijímání vysílání.
Proč tedy místo jeho dalšího zlepšování navrhovat zrušení? Rozumnější je podle mne zachovat přímé financování veřejností, zlepšit sociální parametry a nezávislou kontrolu hospodaření a nastavit předvídatelnou valorizaci.
Evropská zkušenost neprokazuje, že financování ze státního rozpočtu je automaticky lepší.
V evropských zemích existují různé modely financování médií veřejné služby. Německo využívá příspěvkový systém s nezávislým odborným posuzováním finančních potřeb. Nezávislá komise KEF posuzuje finanční potřeby médií; její doporučení mají významnou ústavněprávní ochranu. Velká Británie zachovává televizní poplatek. Rakousko využívá příspěvek domácností.
Naproti tomu například Švédsko používá zvláštní veřejnoprávní odvod vybíraný prostřednictvím daňového systému a doprovázený víceletými finančními pravidly. Je to zvláštní příjmově odvozený odvod, jehož výnos je veden odděleně od běžného státního rozpočtu.
Některé další země financují média veřejné služby také ze státního rozpočtu. Jejich nezávislost a předvídatelnost financování však v různé míře chrání dalšími mechanismy. Právě dostatečnost těchto záruk je v českém návrhu zásadně sporná.
Rozhodující není pouze to, odkud peníze přicházejí, ale také kdo rozhoduje o jejich výši, jak je chráněna jejich stabilita, jak jsou obsazovány kontrolní orgány a zda politici mohou ovlivňovat obsah vysílání.
Nelze převzít pouze způsob financování jiné země a současně opomenout ochranné mechanismy, které jsou jeho součástí. Pokud se vláda odvolává na zahraniční modely, měla by předložit úplné srovnání včetně nezávislých kontrolních institucí, pravidel valorizace, víceletých finančních záruk a způsobu výběru vedení veřejnoprávních médií.
Nezávislost médií musí být chráněna také před budoucími vládami.
Při posuzování zákona není rozhodující pouze to, zda současná vláda deklaruje respekt k nezávislosti České televize a Českého rozhlasu. Zákon musí obstát také za deset nebo dvacet let, bez ohledu na to, kdo bude vládnout.
Nelze vytvářet systém, jehož bezpečné fungování závisí především na dobré vůli politiků. Zvláště problematické je spojení dvou okolností: finanční závislosti na veřejném rozpočtu a možnosti politické většiny ovlivňovat obsazení mediálních rad.
Tím může vznikat nepřímý tlak i bez jediného výslovného příkazu redakci. Proto je nezbytné chránit nejen způsob financování, ale také pluralitní obsazování rad, nezávislost vedení médií a transparentní kontrolu veřejné služby.
Evropské právo požaduje přiměřené, udržitelné a předvídatelné financování.
Evropské nařízení o svobodě médií (EMFA) stanoví členským státům povinnost zajistit médiím veřejné služby takové financování, které jim umožní plnit jejich poslání a rozvíjet se podle potřeb společnosti a technologického vývoje. Součástí evropského rámce je také ochrana redakční a funkční nezávislosti.
Navrhovaná výchozí výše prostředků a způsob jejich budoucího zajišťování proto vyvolávají otázky, zda budou tyto požadavky naplněny. Návrh sice obsahuje mechanismus valorizace, ten ale sám o sobě neřeší otázku, zda je výchozí částka dostatečná.
A nejde jen o moje obavy. Evropská vysílací unie (EBU), Evropská federace novinářů (EFJ), Reportéři bez hranic (RSF) a další organizace ve společném stanovisku z 23. října 2026 výslovně upozornily na rizika urychleného projednání, snížení financování zhruba o 1,4 miliardy korun a nedostatečné ochrany udržitelnosti a nezávislosti médií veřejné služby. Žádají důkladné posouzení návrhu a skutečnou konzultaci s dotčenými institucemi. To je velmi konkrétní varování, které by zákonodárci neměli přejít. [5]
Česká televize není jen zpravodajství. Je také významnou součástí české kultury.
Česká televize je významným producentem a koproducentem původních českých audiovizuálních děl. Její veřejná služba zahrnuje dramatickou a dokumentární tvorbu, pořady pro děti, vzdělávání, kulturní pořady, regionální produkci a podporu nových autorských talentů.
Omezení jejího rozpočtu může mít důsledky nejen pro samotnou instituci, ale také pro nezávislé producenty, režiséry, scenáristy, kameramany, střihače, herce a další audiovizuální profese.
Velká část českých audiovizuálních tvůrců pracuje jako OSVČ. Zakázky nepřicházejí pravidelně, přípravy filmů a seriálů často trvají měsíce a odměna nemusí přijít průběžně. Pokles objemu výroby by tak nezasáhl jen tabulky České televize, ale konkrétní pracovní příležitosti a ekonomickou stabilitu režisérů, scenáristů, kameramanů, střihačů i dalších profesí. Kdo bude vytvářet české příběhy, pokud se jejich výroba začne krátit?
Považuji za nepřijatelné, aby se o změně s tak rozsáhlými možnými dopady rozhodovalo bez účasti profesních asociací a bez odborného vyhodnocení důsledků pro českou audiovizuální tvorbu.
Veřejná kontrola nevyžaduje státní financování.
Argumentem pro změnu bývá také požadavek na důslednější kontrolu hospodaření České televize a Českého rozhlasu. Tu považuji za samozřejmou a nezbytnou. Ale proč by kvůli kontrole mělo být nutné změnit samotný způsob financování?
Je však třeba rozlišovat mezi veřejnou kontrolou hospodárnosti a politickým rozhodováním o financování nebo obsahu vysílání. Kontrolní pravomoci lze posílit samostatnou legislativní úpravou, aniž by bylo nutné zrušit poplatkový systém.
Veřejná kontrola a nezávislost se nevylučují. Česká televize i Český rozhlas mají své rady a kontrolní mechanismy; jejich výroční zprávy a zprávy o hospodaření projednává a schvaluje, případně neschvaluje, Poslanecká sněmovna. Je možné diskutovat také o právních podmínkách kontroly Nejvyšším kontrolním úřadem. Důsledná kontrola hospodaření ale není totéž co právo politické většiny rozhodovat o obsahu vysílání.
Tak zásadní změna vyžaduje odbornou diskusi, nikoliv uspěchané rozhodování.
Změna financování médií veřejné služby není běžným rozpočtovým opatřením. Může na dlouhá léta ovlivnit jejich nezávislost, rozsah služeb i postavení v demokracii. Proto vyžaduje otevřenou odbornou diskusi za účasti České televize, Českého rozhlasu, profesních organizací, mediálních odborníků, právníků, ekonomů a veřejnosti. Pouhé dva měsíce mezi prvním čtením a možností dalšího projednávání za takovou diskusi nepovažuji.
Je zcela nezbytné předložit úplnou analýzu ekonomických, právních, společenských a kulturních dopadů a umožnit její veřejné projednání.
Proč měnit systém, který funguje?
Není dostatečně odůvodněné rušit systém, který vytváří přímou vazbu mezi veřejností a médii veřejné služby, a nahrazovat jej modelem s větším rizikem politické závislosti. Zvlášť když má zároveň dojít k výraznému snížení hlavního zdroje financování, aniž by se odpovídajícím způsobem omezily zákonné povinnosti obou institucí.
Proto by měl být předložený návrh zákona zamítnut a dosavadní systém financování zachován a dále zdokonalován.
Místo rušení poplatků je třeba vést skutečnou odbornou diskusi o transparentnosti hospodaření, sociální spravedlnosti poplatků, valorizaci a takovém obsazování mediálních rad, které žádné politické většině neumožní jejich ovládnutí.
Česká televize a Český rozhlas nejsou majetkem vlády ani parlamentní většiny. Jsou institucemi veřejné služby.
Jejich nezávislost nesmí být závislá na tom, kdo právě vládne.
Možná jen panu Klempířovi nikdo na začátku nevysvětlil, co má vlastně dělat ministr kultury. Má přece zasévat, pečovat o půdu, aby kultura rostla, vzkvétala a její dobrá semínka se šířila dál. Zatím to ale vypadá, že spíš rozsévá plevel a vypouští do polí hraboše. A co s tím? Sotva se podaří zabránit jedné škodě, na druhém konci pole už vzniká další. Boj s větrnými mlýny nás vysiluje a kulturu dopředu neposune. Nebylo by tedy lepší vyměnit hospodáře?
Prameny k ověření
· Sněmovní tisk č. 231: https://public.psp.cz/sqw/text/historie.sqw?o=10&t=231
· Nařízení (EU) 2024/1083 (EMFA): https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:32024R1083
· Česká televize: https://www.ceskatelevize.cz/
· Český rozhlas: https://www.rozhlas.cz/
· Komise KEF: https://www.kef-online.de/
Konkrétní doklady k úvodní kritice a mezinárodním stanoviskům:
[1] iROZHLAS, 20. 10. 2026 – rezignace členů grantových komisí: https://www.irozhlas.cz/kultura/neucta-k-nasi-praci-odbornici-z-ministerstva-kultury-rezignuji-nesouhlasi-se_2610201929_dns
[2] ČT24 – kritika nových dotačních podmínek profesními asociacemi: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/klempir-odmitl-kritiku-zmen-u-dotaci-ze-strany-profesnich-asociaci-378604
[3] iDNES, 21. 10. 2026 – Klempířův výrok o spolku Díky, že můžem: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/klempir-diky-ze-muzem-spolek-dotace-narodni-trida.A261021_120631_domaci_sahu
[4] Seznam Zprávy – změny grantů, mimořádné kontroly a Státní fond audiovize: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-oto-klempir-ministerstvo-kultury-kritika-318492
[5] EBU, 23. 10. 2026 – společné stanovisko k financování ČT a ČRo: https://www.ebu.ch/news/2026/10/concern-over-fast-tracked-debate-on-czech-public-service-media-funding
[6] Česká filmová a televizní akademie, 23. 10. 2026 – společné prohlášení profesních organizací ke změnám Státního fondu audiovize: https://www.filmovaakademie.cz/cz/novinky/tiskove-prohlaseni-v-reakci-na-oznameni-ministra-kultury-z-21-10-2026
