Článek
V poslední době se veřejná debata o nejrůznějších tématech hemží různými výkřiky ze strany vládní koalice, jejích ministrů a mnohých příznivců. Často je to přehlídka demagogie, urážek, snahy někoho ponížit, upozornit na sebe apod., ale nemá to nic společného s věcnou kritikou, realistickým přístupem nebo dokonce objektivním názorem. Bohužel takových výroků přibývá a zaplevelují prostor, ze kterého začíná mizet pochopení, snaha porozumět, vlídnost, vstřícná komunikace, objektivita. Zakázala jsem si vyjadřovat se k takovýmto výrokům, i když se mi často otevírá „tužka“ v kapse.
Ale dnes jsem narazila na komentář Mirky Spáčilové o vztahu umělců k dotacím, Ministerstvu kultury a ministru Klempířovi a… přemohlo mne to.
Vždyť paní Spáčilová je jedna z nás… Nebo není?
Komentář mě překvapil svou ironií vůči lidem a organizacím, které se snaží hájit podmínky svobodné kulturní tvorby. Mimo jiné i podmínky oboru, o kterém paní Spáčilová nejčastěji píše a který ji živí. Pokusím se odpovědět věcně, i když mi občas trocha ironie také neunikne.
Původní citace M. Spáčilové:
„Tentokrát kvůli změně dotačních podmínek, ve kterých nyní stojí, že se příjemce nesmí při čerpání státní podpory dopustit třeba hanobení menšin nebo politické kampaně.
Umělci obratem protestovali, přičemž používali výrazy jako cenzura nebo vážné riziko pro nezávislost české kultury, ačkoli text resortu zdůrazňuje, že „sám politický či hodnotový obsah díla nepředstavuje porušení podmínky“.
Nepomohlo ani, že ministr Oto Klempíř reagoval jasně: „Umělci mají plné právo vyjadřovat své politické názory, kritizovat vládu i vytvářet díla s politickým obsahem. Svoboda projevu však neznamená automatický nárok na veřejnou dotaci.“ (konec citace)
Umělci a kulturní organizace vůbec nežádají, aby měly automatický nárok na dotace. Chtějí, aby také tvorba, která se nemůže uživit pouze ze vstupného či prodeje, měla šanci vznikat a být dostupná. O veřejné podpoře mají rozhodovat jasná a transparentní pravidla a odborné posouzení, nikoli politická přijatelnost názoru. A občan má mít možnost vybírat si z pestré nabídky filmů, divadelních představení, knih a festivalů a sám si vytvářet úsudek. Samozřejmě může nesouhlasit, nekoupit si vstupenku nebo veřejně protestovat. Svoboda tvorby ale nemá záviset na tom, zda se dílo právě líbí ministrovi nebo zda kritizuje vládu či vládní stranu. Občan, neboli daňový poplatník nepožaduje od státu, aby mu říkal, co je správné a co ne, co si má o čem myslet, co smí říkat nahlas, kam má nebo nemá chodit. To jsme přece už jednou zažili a určitě nechceme, aby se tento stav společnosti vrátil.
Za to přece občan svými daněmi neplatí!
Platí si mimo jiné za možnost žít ve svobodě a demokracii, rozvíjet se a tvořit a také si vytvářet svůj vlastní názor na základě širokého spektra možností.
Původní citace M. Spáčilové:
„Dotace jako takové jsou nutné zlo všude, kde se bez nich společnost neobejde. […]
Především však v umělcích pěstují zrádný pocit, že na veřejné peníze mají jedno provždy nezadatelné právo […]“
Ano, dotace mohou být zlo, pokud se nadužívají, nebo dokonce zneužívají, ať už v zemědělství, zdravotnictví, průmyslu, nebo jiných odvětvích. Moje babička mi vždycky říkala: „prosím tě, to je hrozný, dneska zaprší a už píšou státu, ať jim to zaplatí, svítí moc sluníčko a zase chtějí peníze. Dřív když zapršelo nebo bylo sucho, tak holt sedlák sklidil míň a další rok zase víc. Nebo zasel něco jinýho. Prostě si musel poradit! Já týhle době nerozumím.“ Babičku omlouvá to, že pochopitelně nemohla znát všechny dnešní souvislosti. Dnes víme, že podpora zemědělství i jiných odvětví má své důvody. U kultury však nejde jen o ekonomickou návratnost. Bez veřejné podpory by mnohá nekomerční díla, festivaly, soubory či vzdělávací projekty nevznikly nebo by byly dostupné jen úzkému okruhu lidí. To neznamená, že komerčně úspěšná kultura je méně hodnotná. Znamená to, že tržní úspěch nemůže být jediným měřítkem kulturní hodnoty. A už vůbec ne to, zda se politický obsah díla líbí vládě či ministrovi. Mimochodem, kdo a jak to bude posuzovat? Nějaký novodobý Bretschneider?
Původní citace M. Spáčilové:
„Jako by umělcům uniklo, že na rozdíl od někdejšího státního monopolu už dávno existuje i soukromý sektor. Takže kdo sáhne do vlastní nebo sponzorovy peněženky, může klidně vydat román Nevydrží Turek ani do okurek nebo natočit film Raubíř Klempíř. Mimochodem v minulosti vznikly nelichotivé dokumenty o Babišovi či Okamurovi v produkci veřejnoprávní televize, aniž by cokoli změnily na volebních výsledcích.“
A právě vznik takových dokumentů může být v budoucnu ohrožen. A nejen kvůli přístupu současné vládní koalice k dotacím. Pokud by se financování médií veřejné služby stalo závislým na každoročním politickém rozhodování bez dostatečných zákonných pojistek, mohly by se i zde objevit jakési „limity správnosti“ a mohl by vzniknout tlak na jejich redakční nezávislost. Odtud by už mohl být jen krok k politicky motivovanému omezení rozpočtu. Neříkám, že změna způsobu financování sama o sobě automaticky zavede cenzuru. Ptám se však, kdo a jak ochrání nezávislost médií veřejné služby před politickou libovůlí. A kdo před ní ochrání kulturní projekty a tvorbu jako takovou?
Původní citace M. Spáčilové:
„Reakce typu, že za nových podmínek navržených ministerstvem by nemohli psát Shakespeare nebo Hašek, jsou k smíchu, protože klasikové žádné státní dotace nedostávali, tudíž jejich tvorba podléhala pouze obecným dobovým zákonům.“
Spíše se rýsuje obava z personálních obměn komisí tam, kde se dosud sypalo žadatelům mechanicky na způsob zvykového práva, potažmo těm, jejichž proklamovaná nezávislost považovala za argument […]. Jestli Klempíř před časem slíbil podporu projektům, jež si vedou úspěšně, nutně musel vyděsit jejich opaky..“
Ano, tvorba podléhala dobovým zákonům, ale historické podmínky Shakespeara a Haška byly velmi rozdílné. Smyslem tohoto srovnání je připomenout, že umění často nastavuje zrcadlo moci a společnosti. Umění reagovalo na nespravedlnost a nesvobodu a jeho tvůrci za to někdy platili vysokou cenu. Tam se přece nechceme vracet. Dnes máme možnost chránit pluralitu tvorby odbornými a předvídatelnými pravidly. A nemusíme přijmout ani závislost na vkusu soukromého mecenáše, ani závislost na vkusu ministra. Ostatně obava z personálních změn v komisích není sama o sobě důkazem, že někdo chce automatické přidělování peněz. Podstatné je, zda komise zůstanou odborné, nezávislé a jejich rozhodování přezkoumatelné.
Původní citace M. Spáčilové:
„Sotva si lze představit komisi, která by přiklepla grant dárkové edici knihy Mein Kampf nebo filmu Cikáni jdou do pekla.“
Ano, grant by zřejmě nepřiklepla. Ne každé legální dílo musí dostat veřejnou podporu. Komise může projekt odmítnout pro jeho kvalitu, účel nebo nesplnění předem známých podmínek. Zároveň platí, že kontroverzní kniha či film nejsou automaticky nezákonné, a ne každá taková věc musí skončit u soudu. V případě podezření na porušení zákona však může být věc předmětem soudního řízení. Právě proto je nutné rozlišovat mezi hranicemi zákona, odborným rozhodováním o grantech a politickým názorem ministra. Nechci, aby se poslední z těchto hledisek stalo skrytým měřítkem „správnosti“ uměleckého díla.
Původní citace M. Spáčilové:
„Zkrátka psát si v dotaznících do rubriky povolání „umělec“ ještě neznamená, že mi stát zařídí existenci, zvláště když se na rozdíl od zemědělců nemohu odvolávat na sucho, záplavy či mandelinku bramborovou. Ale v jednom ohledu splnil protest účel: alespoň teď víme, kolik profesních spolků máme.“
Ano, máme jich mnoho — a je dobře, že existují. Kromě galerií, divadel či knihoven existují tisíce spisovatelů, výtvarníků, tanečníků, překladatelů, scenáristů, režisérů a dalších uměleckých profesionálů, kteří často pracují mimo zaměstnanecký poměr a nejsou součástí instituce, která by za ně řešila jejich pracovní a sociální podmínky. A jejich existenci jim rozhodně nezařizuje stát. Zájmy těchto lidí hájí právě profesní asociace. Jde často o lidi, kteří pracují samostatně, s nepravidelnými příjmy a bez jistot běžného zaměstnání. Ale nejen to. Veřejné správě navíc pomáhají tím, že připomínkují zákony, organizují vzdělávání, festivaly, podporují jednotlivé obory a mnohdy odvádějí velký kus dobrovolné a neplacené práce. Například v audiovizi profesní organizace společně připravují pracovní standardy a pravidla pracovních podmínek — nikoli proto, aby získaly dotaci na vlastní existenci, ale aby zlepšily podmínky práce celého oboru. Některé spolky dostávají veřejnou podporu, jiné nikoli; jejich činnost však nelze redukovat na žádosti o dotace. Stát nezastupují v právním smyslu, ale často upozorňují na problémy, které veřejná správa sama neřeší.
Původní citace M. Spáčilové:
„Prohlášení podepsaly Česká pobočka Mezinárodního divadelního ústavu, Asociace nezávislých divadel, Nová síť, Vize tance, divadlo.pro, Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Česká asociace festivalů, Asociace kulturních center, Překladatelé Severu, Obec překladatelů, Jednota tlumočníků a překladatelů…“
Je mi líto, že komentář paní Spáčilové vykresluje tak různorodé kulturní prostředí především jako skupinu lidí natahujících ruku ke státu. Obzvlášť, když je sama součástí tohoto kulturního prostředí a na jejich činnosti a tvorbě je založena i její profese. Kritik má samozřejmě plné právo být ostrý, ironický i nesouhlasný. Stejné právo však mají tvůrci a jejich profesní organizace — a zaslouží si, aby se s jejich argumenty polemizovalo, nikoli aby byly předem zesměšněny.
A nakonec mne napadá jen otázka: Když zaniknou některé festivaly, nevzniknou některé filmy nebo divadelní představení, o čem a o kom bude paní Spáčilová psát? Já už jsem zažila dobu, kdy o podobných věcech rozhodoval někdo jiný než svobodní tvůrci a jejich publikum. Nechtěla bych se k ní vracet.
Alena Derzsiová, scenáristka a režisérka
