Článek
Tohle jsem upekla babičce k narozeninám – a stalo se něco, co mě úplně odzbrojilo
Když má někdo narozeniny a je vám od malička oporou, chcete mu udělat radost takovou tou opravdovou láskou. A tak jsem letos nešla do květin ani kosmetiky, ale rozhodla jsem se, že babičce upeču dort. Nejen tak nějaký, ale ten nejjemnější, co znám. S mascarpone, kávou a trochou kokosu navrch. Věděla jsem, že to bude trefa – sladké zbožňuje, kokos miluje a o kávě by mohla přednášet.
Přiznám se ale, že péct pro babičku byla trochu výzva. Ona sama totiž vždycky patřila mezi ty ženy, které vytáhnou buchtu z trouby, a než se nadějete, všichni se perou o poslední kousek. Takže laťka byla vysoko.
Dort se povedl. Voněl neuvěřitelně a vypadal, jako bych ho snad ani nepekla já. Uložila jsem ho přes noc do lednice a druhý den ráno pečlivě zabalila, naložila děti do auta a vyrazila směr babička.
A tady začíná ta část příběhu, kterou jsem opravdu nečekala.
Přijeli jsme, všechno krásně připravené, stůl prostřený, babička rozesmátá a dojatá – až jsem se musela držet, abych se nerozbrečela taky. Dort jsem postavila doprostřed stolu, opatrně odklopila víko… a v tu chvíli se to stalo.
Babička ztuhla, přistoupila blíž, naklonila se k dortu – a úplně zbledla. „To snad není možné,“ zašeptala. Myslela jsem, že se rozbrečí, ale ne dojetím. Všichni ztichli. A pak pronesla větu, kterou nikdo z nás nečekal:
„Tenhle dort mi naposledy pekl děda. Před deseti lety. Úplně stejný. S kokosem a kávou… na moje šedesátiny.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Nikdy mi o tom neřekla. Nikdy jsem ani netušila, že děda uměl péct, natož že by jí něco takového připravil. Bylo to, jako bych jí mimoděk vrátila vzpomínku, kterou dávno zabalila někam hluboko.
Chvíli bylo ticho. Pak si sedla, pohladila mě po ruce a řekla: „Děkuju ti. Přesně tohle jsem dneska potřebovala, aniž bych o tom věděla.“
A tak jsme nakonec všichni jedli ten dort s tak zvláštní směsí chutí v puse – sladkou, jemnou, ale i trochu slanou od slz. Ale byly to ty dobré slzy. A i když to byl obyčejný den s neobyčejným dortem, pro mě z něj byl jeden z nejsilnějších okamžiků, které jsem s babičkou kdy zažila.
