Článek
Velikonoce jsem vždycky milovala. Jarní slunce, barvení vajíček, pečení mazance s mámou, smích dětí na zahradě. Rok co rok stejný rituál, který mě uklidňoval a dával mému životu řád. Před pár lety jsme se rozhodli strávit svátky společně na chalupě mojí sestry – celá rodina, včetně mého bratra s jeho dlouholetou přítelkyní Lenkou a jejich malou dcerkou Eliškou.
Byla jsem natěšená. Připravila jsem pro děti malé velikonoční balíčky – pastelky, čokolády, samolepky s kuřátky. Pro Elišku jsem zabalila i plyšového zajíčka, kterého jsem koupila na poslední chvíli. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že ho nikdy nedostane.
Na chalupě bylo krásně. Kvetly narcisy, vzduch byl svěží a čistý, večer jsme seděli u ohně a vzpomínali na dětství. Děti pobíhaly kolem s pomlázkami a košíky na vajíčka. Všechno vypadalo jako z obrázku. A právě to mě děsí nejvíc – jak klamavý může být klid.
Bylo to v neděli dopoledne, den před Velikonočním pondělím. Lenka chtěla jít k potoku vyfotit malou Elišku v nové jarní bundičce. Brácha šel s nimi, ale za chvíli se vrátil pro termosku s čajem, Lenka šla napřed. Eliška se loudala, a nakonec se vrátila ním.
Když se vrátil sám, mysleli jsme, že se někde zdržela. Ale minuty běžely. Deset, patnáct, dvacet. Volali jsme na ni, ale nikdo se neozýval. Nakonec jsme se rozdělili a šli hledat. Ještě teď slyším, jak mi bušilo srdce v uších a jak se mi zlomil hlas, když jsem zakřičela.
Byla tam sama jen pár minut. Stačilo, aby šlápla na vlhký kámen. Spadla, uhodila se do hlavy a ztratila vědomí. Kdyby tam někdo byl hned, možná… možná.
Záchranka dorazila rychle, ale už nebylo co zachraňovat. Bratr se zhroutil, Eliška nechápala, proč maminka spí v sanitce a proč už se nikdy nevrátí. A já… Já ten obraz nosím v sobě doteď.
Od té doby se Velikonoc bojím. Ne protože bych nevěřila na krásu jara nebo nový začátek. Ale protože vím, že život nehraje podle našich plánů. Můžeme připravit dárky, napéct beránka, těšit se na společné chvíle – a stejně přijde něco, co nás zasáhne jako ledová sprcha.
Moje tělo si to pamatuje. Každý rok, jak se blíží jaro, cítím zvláštní svírání v hrudi. A vím, že trauma není jen slovo. Je to tichý pasažér, který se ozývá, když ho člověk čeká nejmíň. I proto dnes o zdraví přemýšlím jinak. Není to jen tělo – je to i to, co se skrývá hluboko uvnitř.
Zdroj: Autorský článek
