Článek
Je těžké zůstat v klidu. Panika je přirozená, ale naše instinkty jsou bohužel v tomto případě kontraproduktivní.
Soudě dle četných stesků a komentářů, nejsou situace, kdy se k vám přiblíží pes na volno, nikterak vzácné. Většinou jde ale o psiska, jejichž majitelé možná nedbají svého okolí, ale v případě nutnosti jsou po ruce. Když máte ale s sebou svého chlupatého obránce, situace může být trochu složitější.
Dynamika mezi psy, pokud je pouze jeden z nich na vodítku, je totiž výrazně odlišná, než kdyby byli na vodítku oba nebo oba volní. Na tom není nic divného. Jeden z nich má totiž výhodu a ten váš připoutaný to bohužel není.
A teď zpátky k onomu sobotnímu ránu.
Vyrazily jsme s mojí roční adoptovanou Belindou jako téměř každý den do pipicanu neboli oploceného psího parku. Belinda miluje psy víc než lidi a jejich společnost si užívá. Když ale potkáme psa, který je větší než ona, chová se jako hysterka, i kdyby se s ním měla za pět minut vesele honit v parku.
No a při té poměrně krátké cestě se stalo něco podivného. Na konci naší klidné ulice proti nám zpoza rohu zničehonic vyběhl tmavý pes. A nebylo to tedy žádné tintítko. Odhadem měl něco mezi šedesáti a sedmdesáti kily a vypadal na směsku španělského mastina s něčím. Mohl být klidně střižený boxerem, ale to je jedno. No a tenhle obřík do nás málem vrazil. Nebudu zastírat, že i při všech zkušenostech, nebo právě proto, mi scvakly půlky. Ne kvůli sobě, ale protože my páníčci máme větší strach o naše psí děti než sami o sebe. Mám pravdu, že?
Rozhlédla jsem se marně. Nikde nikdo, žádný člověk, který by toho čerta přivolal a připnul k vodítku. Jenom já, Belinda a velký cizí pes, který už jenom svojí konstitucí budil respekt.
A jestli chcete vědět, co v takové situaci dělat, upřímně říkám, že tady se rady platí zlatem. Zůstat v klidu se řekne snadno, ale bohužel to jediné se zrovna moc nedaří. Zejména když s sebou máte pošuka jako je ta moje hysterka.
Hlavou mi souběžně proběhly dvě otázky. Jak ochránit Belindu samu před sebou a co s tím psem? Nemůžu ho přece nechat samotného pobíhat po ulici.
Ani to, že o psech něco vím a jejich momentální rozpoložení dokážu poměrně rychle vyhodnotit, mi příliš nepomohlo. Pes evidentně neměl zlé úmysly, nebyl agresivní, snad jen trochu vyděšený. Ale co naplat, když to moje zlatíčko Belinda předvedlo ukázkové drama tomu cizímu obrovi přímo do čumáku. Hystericky kvičela, po chudákovi psovi chňapala a bylo jí jedno, že si koledovala o pořádný průšvih. Problémem byla v tu chvíli ona a nikoli ten velký zmatený pes.
Pes na vodítku má obrovskou nevýhodu, protože je chycený v pasti a jediné, co může dělat, je vyhrožovat. A když máte strach ještě i vy a křečovitě za něj taháte, přiléváte olej do ohně. Ale já vám rozumím. Kdo taky ve strachu dokáže uvažovat racionálně a předříkávat si v duchu všechny poučky?
Belinda
Zkusila jsem taktiku, která se vyplatila. Belindu jsem se snažila držet za sebou a stát mezi nimi, ale snaha to byla poněkud marná. I ona má téměř třicet kilo a ve chvíli běsu není příliš zvladatelná. Zvedla jsem ruku proti velkému psovi a pevným hlasem zaburácela: „sit“ (sedni). Pes si sedl. A znovu „wait“ (čekej). Koukal na mě trochu nechápavě, ale zůstal na místě a já mezitím odtáhla řvoucí Belindu s naježenými chlupy nějakých padesát metrů zpátky domů. Měly jsme obě dvě štěstí, že ten pes byl asi gentleman.
Jestli myslíte, že tím to skončilo, pletete se. Já totiž měla strach ne z toho psa, ale o něj. Sám a zmateně se potuloval v blízkosti velkého kruhového objezdu, který ústí na šestiproudý výjezd z Barcelony. S šílenou Belindou na vodítku jsem ho ale odchytit nemohla.
Belindu jsem zavřela doma a vydala se zpátky na ulici zachránit cizího psa. Ale on už nikde nebyl. Toulala jsem se ulicí tam a zpátky, vyptávala se všech kolemjdoucích, nikdo ho neviděl. Vzdala jsem to, ale bylo mi smutno.
Na druhý pokus jsme to s Belindou zvládly až do pipicanu, který je uprostřed toho velkého kruhového objezdu, já pořád v duchu s cizím psem, kterého jsem sama pro sebe pojmenovala Bimbo. Neptejte se proč. Prostě vypadal jako Bimbo.
Belinda řádila s psiskama v písku, honila se mezi stromy, já si povídala s páníčky jako každé sobotní ráno a najednou slyším za plotem krátké duté štěknutí. A víte kdo tam očumoval? Bimbo! Musel nás sledovat, ani nechci domyslet, jak se až sem dostal bez úhony. Asi to bude znít divně, ale měla jsem vážně radost, že ho vidím!
Pipican má dvojitý bezpečnostní vstup, dvě branky v rozestupu asi tří metrů a z každé strany parku je jeden východ. Došla jsem pro Bimba, za obojek ho dovedla za první branku a zavřela v dočasné kleci. Sedla jsem si k němu na zem a čekala s ním asi hodinu, než přijela městská odchytová služba.
Mezitím se spustil kolotoč empatie psích páníčků z parku. Bimbo neměl známku s telefonním číslem a nikdo ho neznal. Někdo donesl vodu, jedna paní došla domů pro granule a další zavolala na místní veterinu, kdyby ho náhodou někdo hledal.
Chudák Bimbo v té velké kleci trochu znervózněl, olizoval si tlamu, zíval a chodil kolem dokola, až se nakonec znaveně svalil vedle mě a nechal se hladit. Zamilovala jsem do se Bimba a doufala, že se ztratil a nikdo se ho nezbavil. Takový pes je totiž velmi těžko adoptovatelný. A Belinda? Ta si dál běhala a hrála a na mě i s Bimbem úplně prděla.
Přijela odchytová služba a já se musela s Bimbem rozloučit. Pomáhala jsem, když se ho snažili narvat do klece v autě, byla jsem jediná, koho už chudák trochu znal. Vzpouzejících se možná sedmdesát kilo dá docela zabrat. Trvalo dobrých patnáct minut, než se nám ho do auta podařilo dostat a netušíte, jak to bylo to srdcervoucí. Bulela jsem jako malá holka a chvilku dokonce přemýšlela, že si Bimba nechám, jestli ho nikdo nebude chtít. Ale byl to blbý nápad mozku zatemnělého smutkem.
Nebojte, nakonec všechno dobře dopadlo. Bimbo se jmenuje Max. Vyběhl ze zahrady a v ulicích se ztratil. Jeho panička zoufale obvolávala kdekoho, včetně onoho veterináře, který ji odkázal správným směrem.
Příběh měl dobrý konec, ale taky nemusel.
Když potkáte při vycházce psa, který v okolí nikomu nepatří, buďte ostražití, ať vypadá v tu chvíli sebeklidněji. Nejlepší je zkusit se mu vyhnout a odlákat pozornost vašeho pejska jinam. Rozhodně neutíkejte a pokud máte malého psa, nezvedejte ho do výšky a cizímu psovi se nedívejte do očí. Pokud máte v kapse pár pamlsků, hoďte mu je směrem od vás. Aspoň ho na chvilku zaměstnáte. Nebo to zkuste jako já. Třeba poslechne.
Kdybychom potkali Bimba, vlastně Maxe, někde v polích daleko od silnice, Belindu bych odepla z vodítka. Postarala by se o sebe sama. Jako poloviční chrt by totiž jistojistě zdrhla. A nebo by si Maxe očuchala a zklidnila se.
Skončeme tím, že i přátelského psa může vytočit váš přivázaný ochránce. Pamatujte, že v takovém případě nevyhraje ten, kdo uteče. Mluvím o vás. Je totiž malá šance, že se vám utéct podaří, zejména pokud s sebou vláčíte zoufalé ječící psisko. Tak to zkuste v klidu. To jsou ale rady, co?
Příště trochu víc o tom, jak bezpečně seznamovat psy.
