Článek
Vztah psů a koček je vyhlášený a předmětem nejen animovaných příběhů, ale i různých přirovnání a lidových moudrostí. Určitě jste někdy slyšeli nebo sami řekli, že „ti dva jsou jako kočka a pes.“ Každý rouzumí, co se tím myslí, přestože sám má třeba jinou zkušenost.
Celý problém je totiž v tom, že kočka a pes mají velmi odlišnou řeč těla. Zatímco psi štěkají, vrtí ocasy a dávají nám často bouřlivě najevo svoji lásku a radost, kočičí řeč těla je mnohem méně expresivní, a přestože někdy vypadá podobně, znamená něco úplně jiného.
Mezi kočkami a psy tedy nejde o žádnou nenávist, ale pouhé nedorozumění. Například, když kočka ocasem signalizuje podráždění nebo přání být sama, ale pes si to vyloží po svém jako výzvu k hrátkám.
Nebo třeba takové seznamování. Psi si většinou očichávají zadní partie, aby se o sobě dozvěděli co nejvíce, ale takové manýry kočky pobuřují. Ty se vzájemně poznávají nosy. A co teprve zvednutá kočičí packa? Neznamená pozvání ke hře, jak tomu rozumí pes, ale varování. Za chvilku dostaneš přes nos, ty štěkající obludo.
Štěkání a mňoukání, stejně jako vrčení a syčení se také nedají snadno přeložit do řeči toho druhého a takové vrnění v psím slovníku chybí úplně.
Signály, které kočky a psi používají ke komunikaci, se liší, a mohou vést k tomu, že projevy agrese, strachu, dominance, přátelství nebo teritoriality jsou tím druhým chybně interpretovány. Proto často na obou stranách dochází k nedorozuměním a drama je na světě. Stačí pokud psovi zavelí instinkty lovce a za utíkající kočkou se přirozeně rozeběhne, protože si nemůže pomoct.
Nejenom různé komunikační způsoby, ale také osobní potřeby obou druhů se velmi liší. Zatímco pes je společenštější, kočka má ráda svůj osobní prostor. Dorážející pes ji tak může stresovat a z jejího pohledu ohrožovat. Mnoho koček si nic takového ale nedá líbit.
Z těch dvou je to spíš kočka, která může vůči psovi projevovat agresi, pokud se cítí ohrožená, než by tomu bylo naopak. Na velikostních a váhových rozdílech přitom vůbec nezáleží. Kočka může být nepoměrně menší než pes, pokud je navíc alfa kočkou, servítky si s ním brát nebude, když přijde na věc.
Kočka při honičce velmi pravděpodobně uteče. Vyleze na první strom, vyšplhá se na zídku nebo přeleze plot. Když už ale dojde na souboj, vítězem bývá právě ona. Kočičí prskání a škrábance jsou mimo psí zkušenosti a chápání. Kočka se o sebe umí postarat.
Spoléhat se na to ale nelze. Ještě když jsem žila v Anglii, chodili jsme na dlouhé vycházky s mým dobrmanem, který byl vůči všem zvířatům přátelský, maximálně zvědavý, a s přítelkyní a jejím psem. Před tím ale jedna kočka utéct nestihla. Před vysloužilým dostihovým chrtem neměla chudinka šanci. Její velmi chlupatý ocas pro něj znamenal instinktivní povel. Bylo to tak rychlé a nečekané, že jsme si s přítelkyní ani nestihly všimnout, že v uličce mezi domy vůbec nějaká kočka je, dokud nebylo po ní. Byl z toho malér rozměru téměř celého hrabství a přítelkyni byl pes málem odebrán.
Po světě ale možná běhá víc psů se zraněními způsobenými kočkou než naopak. Znám jednoho, kterému kočka doslova vyškrábla oko. Proto jsem se svou bláznivou fenkou opatrná, což je postoj v přímém rozporu s chováním mého miláčka, který má na každou kočku připravený celý rejstřík komunikačních a velmi hlasitých modelů.
V naší ulici žije několik koček, které volně brouzdají ulicí, navštěvují cizí terasy i zahrádky. Mezi nimi je i jedna černá a obzvlášť drzá kočka, na kterou má moje fenka neobyčejnou pifku.
Ta kočka je provokatérka a nikdy neuteče. V klidu sedí na ulici, pozoruje nás a je jí jedno, že moje příšerka se vzpíná, chrčí, všechny chlupy má naježené a ocasem mrská ze strany na stranu. Nikoli radostně, podotýkám. Všechna výchova a naučené povely jsou v tu chvíli k ničemu. Pes se chová jako smyslu zbavený a kočka na to nic. Dál si sedí a kouká.
Ve své drzosti jde ta potvůrka ještě dál. Už ví, kde bydlíme. Když se blížíme ulicí, sedne si přímo před naše dveře, kouká na nás a my nemůžeme domů. Musíme si udělat další kolečko a doufat, že kočku to před naším domem přestalo bavit a někam mezitím odběhla. Někdy si takových koleček přilehlými ulicemi musíme udělat několik. Kdyby bylo po vůli mé fenky, šly bychom si to s kočkou vyříkat, ale přiznám se, že mám trochu strach. Ne o tu kočku.
Vím, že s trochou trpělivosti bychom to všichni zvládli a možná by se z těch dvou nakonec staly nejlepší přítelkyně. Přátelství mezi kočkou a psem není nic ojedinělého a velké množství domácností, kde žijí spokojeně pohromadě, by mohly své příběhy vyprávět.
Zvířata různých druhů v jedné domácnosti nejsou ničím neobvyklým. Jsou už na sebe zvyklí a o společné teritorium se dělí. Mohou se prostě ignorovat nebo se mít rádi nebo se z nich dokonce stanou nejlepší přátelé. Vyhledávají vzájemnou společnost a někteří i spí v jednom pelíšku. Navzájem už rozumí řeči toho druhého a naučili se spolu vycházet. O nic jiného než o komunikaci v tomto případě vlastně nejde.
Psi a kočky žijící spolu v poklidu jsou důkazem, že se mezi těmito druhy zvířat o žádný antagonistický vztah nejedná. Stejně jako někteří lidé se spolu prostě jenom musí naučit správně komunikovat. I ti, kteří se k sobě chovají jako kočky a psi.
https://www.hillstransforminglives.co.za/news/behaviour-appearance/the-history-of-fighting-like-cats-dogs
