Článek
Spací návyky českých domácností jsem sice nikde nenašla, ale je jasné, že i naši psi uléhají v postelích svých páníčků.
Spaní se psem v posteli je záležitost, která možná více než cokoli jiného rozděluje pejskařskou společnost. Jsou takoví, kteří by nikdy psovi nedovolili přístup do svého nejsoukromějšího prostoru a pak ti ostatní, kteří si noc bez chlupáče neumí představit.
A víte co? Obojí je správně. Jaký noční život si se psem zvolíte, je opravdu jenom na vás a vašem pejskovi a zdvižené obočí v tomto případě není na místě. Oba tábory ke svému rozhodnutí mají své důvody.
A teď, prosím, pěkně mluvím jenom o psech tzv. domácích, nikoli o psech zaměstnancích, neboli těch pracovních. Ono totiž spát se šéfem v posteli se asi nedoporučuje. Ale přiznám se, že do této oblasti se pouštět nechci, protože s pracovními psy jsem nikdy do činění nic neměla.
Nejčastějšími důvody stojícími za naším rozhodnutím sdílet lože se psem, jsou kromě osamělosti i pocit pohodlí, bezpečí, či různé úzkosti. Ale také, jako v mém případě, vztah a spřízněnost, což není v žádném případě samozřejmost a nebuduje se vždy úplně lehce.
Loni jsem adoptovala vystrašenou pětiměsíční Belindu, pro niž jsem i přes její nízký věk již třetí rodinou, a nechala jí otevřené možnosti. Psí pelíšek v pokoji, druhý v ložnici a ukázala jí, že i do postele se u mě smí. Vybrala si koberec.
Trvalo víc než měsíc, než za mnou do postele nesměle vlezla a já byla tu noc šťastná. Ne snad proto, že neumím bez psa spát, ale tím okamžikem jsme konečně začaly budovat vztah, který prošel poměrně nesnadnými fázemi. Další tři měsíce se točila do klubíčka na opačné straně postele v prostoru nohou. Postupně se přibližovala s pozicí zadkem ke mně, hlavou pryč. A teprve po osmi měsících společného života se o mně v noci lehce opírá a je nám fajn. Co na tom, že hlavu má stále otočenou opačným směrem.
Vývoj našeho vztahu s Belindou je měřitelný i gaučem. Každý můj pes si může dělat, co chce, kromě toho, co má zakázané. A gauč ani postel to není. Začaly jsme jako dvě spolubydlící sdílející společnou domácnost. Každá na opačné straně pohovky. Po mnoha trpělivých měsících už se ke mně při odpočinku tulí a jsou z nás přítelkyně.
Tím chci říct, že pro někoho může být sdílení postele se psem i výrazem vzájemné důvěry a blízkosti, nejenom té fyzické.
Oliver
Neberte si osobně, pokud s vámi naopak pes spát nechce, ani kdybyste ho lákali. Bylo by omylem se domnívat, že všichni psi večer netouží po ničem jiném, než se k vám zavrtat do peřin. Někteří mají nezávislou povahu a úzký kontakt prostě nevyhledávají. Vaše postel také může být příliš měkká či teplá, nebo pejsek jednoduše preferuje ke spánku svůj vlastní prostor. Jiní by kupříkladu ulehli pouze s některým členem rodiny, třeba s dítětem či maminkou, ale k tatínkovi by nevlezli ani v případě, že by to neměli zakázané.
Občas si beru bývalé klienty z psí školky domů na hlídání a nechám je chovat se tak, jak je jim přirozené a pohodlné. Osmdesát procent psů skočí do postele rovnou. Někteří zprvu váhají a čekají na pokyn a pouze pár psů na to ani nepomyslí. Ti mají ve všech případech z domova naučené, že postel, případně pohovka, jsou zakázaná území. A já jejich preference respektuji.
Tudíž je jasné, že ani cizí psi mi v posteli nevadí. Ovšem musím se přiznat, že mě překvapili dva „zákazníci“, kteří se neodbytným způsobem zavrtávají rovnou pod peřinu a teprve, když se namáčknou na holé nohy, spokojeně usnou. Jeden z nich je francouzský buldoček a druhý basenji. Ani to mi nijak zvlášť nevadí, jenom jsem první noc měla trochu obavy, aby se pod tou duchnou neudusili. To se ale samozřejmě stát nemůže, protože pejsek by v případě dýchacích potížích pudově zpod peřiny vylezl.
Pro ty, kteří si psem v posteli vyplňují dočasné prázdno, mám trochu horší zprávu. Až přijde váš čas a rozhodnete se opět sdílet domácnost s člověčím přítelem či přítelkyní, může nastat problém. Není úplně jednoduché psovi vysvětlit, že někdy ano, jindy ne. Jestli s takovou variantou počítáte, naučte psa, aby do postele skočil, až když mu pokynete. Nebo budete mít štěstí a najdete si partnera taky se psem. Pak doporučuji pořídit si větší postel.
Ale co když pes zničehonic změní návyky a spát už s vámi nechce? Starosti si dělejte jenom v případě, že je pejsek nemocný, což může být jeden z důvodů, proč je raději sám. Důvodem ovšem může být i vaše nemoc a léky, které zrovna berete, mu zkrátka nevoní. Nebo je mu horko nebo jste to včera přehnali s alkoholem. A nebo… tak ho nechte být. Ať si ustele, kde je mu fajn.
Nejčastějším argumentem odpůrců psa v posteli jsou chlupy a různé breberky. Budiž. Já prostě častěji převlékám postel a dělám to tak už léta. Věřím tomu, že psychická pohoda má na zdraví blahodárnější vliv než úzkostná hygiena. Ale rozhodnutí samozřejmě nechám na vás.
Pokud vím, neexistuje žádná evidence, že by spaní se psem mělo neblahý vliv na lidské zdraví. Pochopitelně z této množiny vylučuji ty, kteří trpí alergií nebo mají snížený imunitní systém a jsou tudíž ohroženější. Ale nejsem v tomto směru žádný odborník, víte nejlépe sami, co je pro vás dobré.
Abych byla objektivní, úplně chápu i druhou stranu, která svému chlupáči svoji postel odpírá. Ať už z důvodů výchovných (i když to bych dala až na poslední místo), praktických, protože je jim to nepříjemné nebo snad kvůli tomu, že jejich pes chrápe. Je to vážně jenom na vás a nenechte si namluvit, že děláte něco špatně.
K té výchově jenom jedna malá poznámka či spíš doporučení. S pozváním do lože bych nezačínala hned od štěňátka, a to z několika důvodů. Pejsek by si neměl vaši postel nárokovat jako jedinou a automatickou volbu a za druhé přece jenom – nehody se stávají. Pár chlupů na povlečení mi nevadí, ale čůránek v posteli bych taky nedala…
A závěrem? Žádný závěr ani poučka není. Ať si každý lehne, jak si ustele.
