Článek
Žila jsem v srdci České Kanady dvacet dva let a pak dalších pětadvacet v nedalekém Jindřichově Hradci.
Místo v západní části jihu Čech s krásnou krajinou a hlubokými temnými lesy. Příroda nezničená masovým turismem a díky přibývajícím hotýlkům i ubytování v soukromí nebo na bio farmách, ideální místo k trávení dovolených. A tolik význačných či pamětihodných míst na malém prostoru se hned tak nevidí.
Začít můžeme rovnou v Dačicích, kde jsem spatřila světlo tohoto světa.
Dačice neboli Datschitz. První zvláštností je historické začlenění. Přestože patří do Jihočeského kraje v okrese Jindřichův Hradec, leží na historickém území Moravy. Několik kilometrů od proslulé Telče, na Moravské Dyji v nejjižnějším cípu Českomoravské vrchoviny.
K Dačicím se váže pověst o nelítostném loupežníku a vrahu jménem Jan Jiří Grasel. Jeho příběh byl dokonce zařazený do slavných historek zbojnických, zfilmován a pověsti o něm se vyprávěly ještě v době, kdy jsem v nedalekých Slavonicích navštěvovala základní školu. Ostatně jeho slovo grázl se stalo synonymem pro darebáka, dacana, chlapce nezbedného, starší generací ještě hojně užívaného. Nenechte se mýlit jeho jedinou zachovalou podobiznou. Klučičí, nabízí se říct, oduševnělá tvář s pěknými kukadly a roztomile pocuchanými vlasy. V skutečnosti byl Jenda pěkný grázl.
A tak se celkem logicky již jako mladík dostal na šikmou plochu a někteří jazykové z oněch dob tvrdili, že ho k řemeslu loupeživému vedl už v útlém věku jeho vlastní otec. Pochybná sláva mu vynesla zvýšený zájem četnictva a na jeho dopadení byla dokonce vypsána i odměna.
„Cherchez la femme“, pravil jistý francouzský kardinál Armand-Jean du Plessis de Richelieu. „Za vším hledej ženu.“ Jeho odložená milenka přivedla do zločinecké bandy nějakého Davida Mayera, který připravil past a do ní Jan Jiří spadl. Past sklapla v roce 1815. Za dvě prokázané vraždy a více než dvě stě loupeží byl po třech letech trvajícím soudu, roku 1818 na vídeňském náměstí popraven. Jeho poslední slova: „Jéžiš, tolik lidí.“
Dnes po něm zůstalo jen označení pro darebáky všeho druhu a několik turistických stezek nese název „Graselova stezka.“ Nachází se v místech, kde zločinec se svou bandou pobýval nebo loupil.
I ve druhém případě je hlavní postavou žena. Možná na tom kardinálově úsloví něco pravdy bude. V první polovině 19. století se vyráběl a prodával cukr ve velkých homolích. Manželka ředitele místního cukrovaru, krásná Juliána, se jednoho dne léta Páně 1843 při odsekávání cukru pořezala a přikázala svému muži, aby vymyslel nějakou praktičtější variantu použitelnou v domácnosti než tu homoli. No, možná byla Juliana víc krásná než šikovná, možná byl pan ředitel podpantoflák, každopádně zanedlouho dostala od svého muže dárek. Bedničku, v níž bylo uloženo 350 bílých a červených kostek cukru. Jestli byly ty červené lehkou narážkou na „šikovnost“ paní ředitelové a měly připomínat krev, kterou cedila při výkonu domácích prací, není známo. Faktem je, že před Vánocemi roku 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr pro trh. Poprvé se objevil také ve Vídni pod názvem „čajový cukr.“ Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru, asi 0,5 kg, a byl opatřen etiketou s obrázkem budovy dačické rafinerie. Cena vskutku lidová, 50 krejcarů. No nekupte to! Pomník kostky cukru stojí v parčíku poblíž vysoké renesanční věže kostela sv. Vavřince.
Nejenže jsem se v tomto městě narodila a trávila dětství, bohužel až příliš často ve zdejší nemocnici, ale o řadu let později jsem poprvé mohla díky ultrazvuku vidět svoji první dceru. To jsou pro mě další nádherné střípky vzpomínek na kraj dětství, mládí a malin nezralých.
A jako korálky na niti České Kanady jsou navlečené další perly. Města Telč a Slavonice. Ale o těch třeba příště.
