Článek
Telč, perla jižní Moravy
Poprvé jsem byla v Telči, když mi bylo osmnáct. Byla jsem se sousedkou na pobytovém zájezdu v Kunžaku a do Telče jsme se vydaly na jednodenní výlet. Obešly jsme všechny pamětihodnosti a poseděli na rozlehlém náměstí Zachariáše z Hradce. Pro mnoho z nás je to vůbec nejkrásnější náměstí v Česku. Většina domů se honosí typickým renesančním podloubím a barokními fasádami a štíty. Nechybí ani Mariánský sloup a dvě kašny.
Co mě však tehdy na Telči nejvíc fascinovalo, byl hřebčín. Ve stájích bylo čisto, všude vonělo seno a koně. Nejúžasnější kombinace vůní, které znám. Vyhřebelcovaná zvířata s lesklou srstí a jiskrou v oku. Klisny s hříbaty, která se nechala hladit, projížďka na koních, to všechno zůstalo v mé paměti jako nezapomenutelný zážitek.
Všechno se mi vrátilo při četbě článku o průzkumu dna Staroměstského rybníka. Největším nálezem, který všem vyrazil dech, byla kostra koně. Ostatní nálezy jako mince, keramika nebo zbytky staveb ukazují, že město tady bylo už v první polovině třináctého století. Vedla tudy i zpevněná kamenná stezka. Byla zřejmě součástí Telčské cesty vedoucí od Staré říše do Jindřichova Hradce a v místech Starého Města se křížila s cestou Humpoleckou, která směřovala na Dačice.
Renesanční zámek, původně gotický hrad, byl pro pohodlí panstva v šestnáctém století přestavěn. Vše je dodnes krásně udržované, zachovalé interiéry i místnosti v původním stavu. Nejen pod zámkem, ale i pod většinou domů na náměstí jsou středověká sklepení propojená dlouhými chodbami. Část dlouhá 250 metrů je dnes přístupná veřejnosti během prohlídky Telčského podzemí.
Za dnešní podobu centra města můžeme poděkovat majiteli panství Zachariáši z Hradce, po němž je pojmenováno náměstí. Původně tržiště obklopené gotickými domy, pocházejícími ze stejného období, kdy město patřilo Oldřichu III. z Hradce z rodu Vítkovců. Ten nechal postavit opevnění, kostel i hrad. Polovina náměstí lehla popelem během velkého požáru roku 1386 a za třicet sedm let ho dobila husitská vojska.
O Bílé paní jsem od babičky slýchávala od útlého dětství. Pověst vypráví, že se zjevovala na sídlech pánů z Růže, tedy pánů z Hradce a z Rožmberka A byla připsána historické postavě Perchtě z Rožmberka. Jezuita a historik Bohuslav Balbín to při svém bádání trochu popletl. V době, kdy podle Balbína měla paní Perchta z Rožmberka pobývat na Jindřichově Hradci, žila se svým mužem Janem z Lichtenštejna na Mikulově.
Zkrátka Bílá paní se různými omyly historiků dostala až na zdejší zámek, kde se jí připisuje bohulibý skutek vaření sladké kaše pro chudinu.
Ovšem onu kaši, podle závěti Adama I. z Hradce, z roku 1529, nechávala vařit a rozdávat chudým Markéta z Hardegga, která po smrti svého manžela Jindřicha I. z Hradce vstoupila do kláštera klarisek v Českém Krumlově. Bílá paní se jí říkalo ještě za jejího života, kvůli bílé barvě řeholního roucha.
Jiná pověst nás zavádí do období švédského vpádu do Čech, kdy byla obsazena i Telč. Vojevůdce Torstenson se ubytoval kde jinde, než na zámku a tyranizoval nejen služebnictvo ale i obyvatele města. Když však nastal čas tradičního vaření kaše pro chudé, chtěl správce dodržet obyčej a požádal Torstensona, aby mu povolil navařit kaši. Byl hrubě odmítnut s tím, že peníze budou užitečnější švédskému vojsku než místním chudým. A poté se začaly dít prapodivné věci.
Vždycky o půlnoci se zámkem začal rozléhat nesmírný povyk a randál. V kuchyni řinčely hrnce a pánve, ve zbrojnici šavle i halapartny. Okna i dveře se skřípotem samy otvíraly a zavíraly. Svíce i louče sami zažehávaly a zase zhasínaly. Nikdo nezjistil co se děje, co to má znamenat, kdo to způsobuje. To se opakovalo pokaždé kolem půlnoci, takže Torstenson ani jeho vojáci nemohli spát. Až sedmého dne se zjevila v Torstensonově komnatě Bílá paní a zahrozila mu prstem To už i vojevůdce pochopil, čeho se dopustil. Hned druhý den ráno dal příkaz, aby byla navařena sladká kaše pro chudé. A od té doby byl na zámku v noci klid.
Obávám se, že dnešním vojevůdcům by nějaké pohrožení od Bílé paní nestálo ani za úšklebek, natož aby uposlechli varování a začali se chovat, jak se sluší a patří.
