Článek
Hrad Landštejn a moje vzpomínka
Hrad Landštejn je svého druhu unikátní. Jednak se neví, kdo ho nechal postavit. Někdy na přelomu 12. a 13. století to mohl být český král Přemysl Otakar I. nebo rakouští vévodové Leopold V. a Leopold VI. Už samotný název „Landštejn“ odkazuje na stavitele, kterým byl pán země. Tedy ne ledasjaký, obyčejný šlechtic. Ale kdo byl pánem této části země, není zcela jasné. V roce 1179 římský císař Fridrich Barbarossa upravil vedení rakousko-české hranice tak, že Rakousko získalo celé Vitorazsko a část země v oblasti dnešního Novobystřicka. Je tedy možné, že území, na němž byl postaven hrad Landštejn, bylo rakouské.
Prvním jistým pánem z Landštejna byl Sezima z Třeboně z rodu Vítkovců. Ale jak Sezima hrad získal, není rovněž známo.
Hrad je jedním ze tří dochovaných románských hradů v Česku a se svými dvěma věžemi propojených palácem, představuje ojedinělý komplex svého druhu ve střední Evropě. Leží v lesnaté krajině České Kanady, která se kdysi natolik zalíbila německému básníkovi Friedrichu von Schillerovi, že do místních lesů umístil děj svého dramatu Loupežníci.
Jedná se spor dvou bratrů o jednu dívku na pozadí řádění loupeživých band v kraji.
Hlavní hrdina Karel Moor, který se nějak pohádal se svým otcem a snažil se usmířit, což se nepovedlo. Zavinil to jeho bratr Franz, který otci nepřečetl Karlův dopis, ale podstrčil mu podvrh, kde se píše o hrůzách, které Karel napáchal. To zklamaného Karla dohnalo tak daleko, že se právě tady, v okolí Landštejna přidal k bandě lupičů.
Franz mezitím získá na usedlosti Moorů, a aby se zbavil otce, dá ho uvěznit do věže s úmyslem, ho utýrat k smrti. Což se nepodaří, včas zasáhne sluha Daniel. Aby nechyběl romantický vztah, darebák Franc nadbíhá dívce svého bratra Amálii, která si myslí, že její milý zahynul. Přesto mu zůstává věrná a Franze si drží od těla. Poté se k loupežníkům přidá jistý šlechtic Kosinsky a celá tlupa jde vyloupit Moorovu usedlost.
Tam se ukáže, že Karlův otec je živ, dojde k usmíření a Karel se chce bratříčkovi pomstít. Pošle do paláce své nejlepší muže, ale Franz se oběsí ještě předtím, než loupežníci dorazí. Vypadá to na happy end, ale zdaleka ještě není konec. Karel řeší životní dilema. Zůstat s lupiči, nebo s Amálií? Když otec zjistí, že je jeho syn loupežníkem, otřesem zemře. Zřejmě si pro synka představoval jinou kariéru. Karel si tedy zvolí život s loupežníky. Amálii se bortí svět a prosí, aby ji některý z lupičů zabil, protože život pro ni ztratil jakoukoli cenu. Moor ale prohlásí, že jeho milenka může zemřít jen jeho rukou, těžko říct, jak na to přišel a probodne ji. Její smrt ho vykoupí z bandy a může od loupežníků odejít. Rozhodne se tedy vykonat poslední dobrý skutek, protože na jeho hlavu je vypsána odměna, která se hodí nuzákovi s jedenácti dětmi. Aniž by pátral po tom, proč si nuzák pořídil jedenáct hladových krků, vydá se tedy k němu, aby ho udal úřadům a dostal svůj jidášský groš.
Moje zkušenost s hradem Landštejnem sice nebyla tak dramatická a obešla se bez mrtvol, ale vlastně to ani zkušenost s hradem nebyla.
Psal se rok 1987, teplé jaro, krátce po Velikonocích. Bylo mi krásných deset let a do školy jsem se těšila víc než kdykoliv před tím. V rámci hodiny vlastivědy jsme měli slíbenou prohlídku kostela. V té době byl náš kostel zavřený, církevní svátky se nijak neslavily, jen Vánoce a Velikonoce, křtiny ani svatby se nekonaly a dokonce i v létě bývaly kostelní dveře zavřené. Zřejmě nepotřebovali ani větrat, jak tomu bývalo a stále je u mnoha jiných. Možná to bylo tím, že jsme byli na hranicích s Rakouskem, všude kolem stávaly vysoké ploty z drátů a vesnicí chodili pohraničníci střežit klidný spánek všech těch, co spali i těch co nespali.
O kostele jsem neslyšela z vyprávění téměř nic, zato historky jak, kdo a kdy zdrhnul za čáru, rozuměj, emigroval do Rakouska, tak takové historky byly na denním pořádku. Snad díky pohraničnímu pásmu, kam se moc lidé z vnitrozemí neodvažovali, bývalo v lesích množství hub a jiných plodin.
Zkrátka jsem se na exkurzi kostela těšila jako malá holka, které je deset. Bylo nás celkem dvanáct čtvrťáků a čtyři druháci, kteří s námi seděli v tak zvané malotřídce, a nikdo z nás tehdy netušil, co nás čeká. Těšili jsme se už jen z toho důvodu, že vypadneme ze školy a hurá ven. A tak jsme po obědě s paní učitelkou vyrazily na ten výlet.
Kostel byl kousek od školy, ale nikam jsme nechvátali, pěkně po hlavní, protože tam nebyl chodník a není tam ostatně ani dodnes. Přejít silnici u věže bylo tehdy bezpečné, jelikož celý dopravní ruch tvořil traktor místního JZD, párkrát autobus nebo předseda MNV ve svém obstarožním vozidle, což byl dědeček spolužačky Petry. Protože jsem bydlela v ulici pod kostelem, byla jsem v místě důvěrně známém, kudy jsem denně chodila jak pro nákup, k lékařce, občas na ten autobus nebo jen tak s kamarády se po škole vyvětrat.
U kostela na nás čekal dědeček Petry se svazkem klíčů a my všichni napnutí, jak kšandy očekávali cosi tajemného a záhadného. Zastavili jsme se u nejmenších dveří a paní učitelka nás šeptem napomenula, ať jsme zticha a nerušíme spánek mrtvých. Jelikož jsme mezi sebou žádnou mrtvolu neměli, nechápali jsme jakých mrtvých. Jenže to už byly dveře dokořán a my jsme bázlivě vstoupili do zatuchlé hrobky posledních pánů z Landštejna.
Zatuchlý vzduch se nám dral do plic, dráždil ke kašli což, ovšem bylo přísně zakázané. Nesměli jsme kýchnout, promluvit, prostě nic. Jen jsme tam stáli a v němém úžasu koukali na pět rakví, z čehož ta šestá byla malá, dětská truhlička… Rakve ležely na márách, které jsme bázlivě obešli a vyslechli si jména jejich obyvatelů. A pak rychle pryč, ven na vzduch. To byla úleva cítit sluneční paprsky volně dýchat.
Ještě hodnou chvíli jsme jen tak na půl ucha poslouchali výklad o historii kostela, ale už to nikoho moc nezajímalo. Převládlo v nás zklamání z toho, že místo do kostela nás zavedli do zatuchlé hrobky. Ještě dnes, když si na to vzpomenu se otřesu a uzavřené, stísněné prostory mě nedělají dobře.
Ale nakonec jsem dopadla mnohem lépe než nešťastná Amálie ze Schilleroých loupežníků.
