Článek
Budoucnost se vyznačuje otevřeností. Vztahujeme se k ní s očekáváním, obavou nebo nadějí. Z podstaty věci ovšem nemůžeme nikdy přesně vědět, jaká bude. Nebyla by už totiž budoucností, ale něčím uzavřeným a definitivním, tedy minulostí. Můžeme hádat, předpokládat či věštit, ale vědět nebudeme. Jak tedy může škola připravovat na budoucnost? Neklademe na vzdělávací instituce vlastně nerealistické nároky?
Americký filozof John Dewey řekl, že „vzdělávání není přípravou na život, ale že je to život sám.“ Nelze než souhlasit, že doba studií není nějakou čekárnou na život, kterou musíme chtě nechtě přetrpět, abychom se konečně dočkali. Vždyť na dobu studií později velmi rádi vzpomínáme. Možná Dewey myslel ale ještě něco jiného. Že na život se lze připravit jen tím, že žijeme, tak, jako se naučíme plavat jen tím, že skočíme do vody.
Budoucnost je součástí našeho přítomného života. Říká nám o něm, že je nejistý, proměnlivý, že se na něm můžeme podílet a že ho můžeme utvářet. Od školy můžeme chtít, aby nám to ukázala. Aby nás naučila žít v nejistotě, aby nás trénovala v nevědění, tedy v trpělivosti, že nějakou dobu vědět prostě nebudeme a že se proto možná i budeme muset zdržet soudu. Můžeme chtít, aby nás naučila, že věci mohou být i jinak, než jak jsou, že možná dokonce mají být jinak, protože stávající situace není úplně ideální. Možná by nás také měla naučit, že život nám dává šanci, kterou můžeme proměnit, které se můžeme chopit. Ale že šanci můžeme také promarnit. Škola pro budoucnost by měla být školou přítomnosti, která bere vážně samu otevřenost budoucnosti.
Zaměřená tedy nemůže být na nějaké na nás nezávislé poznatky, nýbrž musí směřovat k nám samým. K tomu, abychom uměli zvládat svůj život, tak jako se učíme mnoha dalším dovednostem, jako např. řídit auto, vyplnit daňové přiznání či převádět měrné jednotky. Snad to byl Karel Čapek, kdo řekl, že „vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme vše, co jsme se naučili.“ Co by to mohlo být? Co si vlastně pamatujeme ze školy? Co nám i po několika letech zůstane? Zdá se mi, že Čapek mohl mít na mysli jedině nás samé. Člověka, který rozpoznává svou lidskost. Při pozvedání naší duše vzhůru, tedy během vzdělávání, jsme to my sami, o koho jde. Vzdělání je v posledku sebepoznáním. Na konci cesty vzdělání (existuje-li nějaký konec) jsme to my, kdo nám zůstává. Jsme ovšem jiní než ti, kým jsme byli, když jsme do školy vstupovali. Zjistili jsme o sobě něco, co jsme nevěděli. Nebo by to tak alespoň mělo být.
Sami sobě ovšem rozumíme pouze tehdy, pokud vidíme souvislost, v níž se nacházíme, pokud jsme zjistili, jaké je naše místo ve světě. Jedním ze základních úkolů školy je tedy nabídnout poznání v souvislostech, uvádět studující do smysluplného celku. Tento celek nemůže být celkem pouhých znalostí představených na jakémsi teoretickém obrazu světa, který má student před sebou. Do dění světa jsme totiž my všichni zahrnuti, podílíme se na něm svým životem. Nemůže jít pouze o znalost. Důležitá je také schopnost orientace, rozumění, hodnocení, tvořivost a podnikavost.
Je jasné, že škola není budova, kde se lijí dětem do hlav znalosti, které potom bude možné v budoucnu zpeněžit. Škola je společenstvím studujících a vyučujících, společenstvím, v němž má panovat přátelství, respekt, důvěra a schopnost týmové spolupráce. Má být světem v malém, podobně, jako tomu je na jevišti, kde se odehrává divadelní hra. Nejde o to vyhrát za každou cenu, ale spíš o to naučit se hrát s druhými „fair play“, jak si to kdysi představoval Jan Amos Komenský. Vzdělaný člověk chápe, že druzí, i když nejsou zlí ani hloupí, vidí věci jinak než já. Vzdělání tak může pomoci vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství.
V neposlední řadě je v dnešní době potřeba získat u studentů smysl pro odpovědnost. Naše doba se vyznačuje nebývalou svobodou. O mnoha věcech můžeme rozhodovat. Kromě jiného např. o tom, čím vlastně chceme být. To není snadné, a proto také mladí lidé toto rozhodnutí často odsouvají na později. Na střední škole preferují všeobecné vzdělání a profilaci volí až v pomaturitním studiu. Každopádně za své rozhodnutí nesou zodpovědnost. Škola je tedy musí vést k odpovědnosti za svět kolem nich, za druhé a za sebe samé. Škola otevřená budoucnosti nemůže být nějaký přípravný kurz. V jejím středu musí být student, který je veden ke spoluzodpovědnosti za svět.
