Článek
I za našich mladých let bylo podzimní počasí liknavé jako …. podzimní počasí. Přesto tatík rozhodl, že když jsou ty dušičky, uděláme si výlet a zajedeme na hřbitov do jeho rodné obce. Zapálit svíčku na hrobu „Jarolimky,“ babičky z Krmelína. Z Ostravy jsme vyrazili sice za chladného odpoledne, ale za sucha. Nevím, proč jsme do Krmelína jeli přes Proskovice, sousední vesnici, ale buď autobusy jinak nejely, nebo mi tatík chtěl dopřát výlet autobusem. Podařilo se. Obě vesnice tehdá byly ještě hodně vzdáleným předměstím Ostravy. Výlet to byl zajímavý, protože jsme jeli kolem řeky Odry, rovinatými loukami s hájky lužních lesíků a takovou krajinou jsem ještě nejel. Z autobusu nás v Proskovicích vysadili. Dál jsme už museli šlapat pěšky. To by ani tak moc nevadilo, kdyby v polovině cesty nezačalo mrholit. Vracet se nemělo smysl, stihnout zpáteční autobus jsme neměli šanci.
„Jdeme dál, nejsme z cukru!“ zněl tatíkův jednoznačný povel.
Jenže z Proskovic do Krmelína to je nějaké tři, čtyři kilometry. Mrholení houstlo, mraky houstly, světla ubývalo a my šlapali a šlapali, cíl byl v nedohlednu. Na hřbitov jsme už ani nešli. V tom nečase by stejně vítr sfoukl svíčky, kytku i všechnu tu dušičkovou pietu. Další patálie spočívala v tom, že autobus měl jet až … určitě zadlouho. A do třetice všeho zlého, autobusovou zastávku označovala jen trubka s hranatou cedulí a jízdním řádem. Schovat se před ledovým větrem a vlezlou plískanicí nebylo kde. Naštěstí, pár desítek metrů od zastávky bylo vidět světýlko, jako v pohádce o perníkové chaloupce. Však mi ten domek Máchových, tatíkových známých, tak i připadal! Teplo a sucho, to jsme potřebovali oba. A panáčka na zahřátí! Jakkoli to bylo nepedagogické, skleničku postavili i přede mě, pětiletého kluka. Naoko jsem se ohradil: „To je alkohol, to já pít nemůžu!“ Na druhé straně jsem byl pyšný, cítil jsem se jako chlap, když už jsem měl tu štamprli před sebou. Tatík ale dobře věděl, že nic neriskuje. Ten nápoj byl sice alkoholický, takže mne rozehřál, ale taky byl tak hořký, že jsem ten výlet sice přežil bez újmy na zdraví, ale dodnes, když vidím nápis, nebo slyším někoho vyslovit „jakamarus“, aktivují se mi všechny mimické svaly v obličeji. V podstatě by se celý ten příběh dal shrnout do citátu z filmu Krokodýl Dundee. Když Dandymu v hotelovém apartmánu pustili televizi, jen suše poznamenal: „To už jsem viděl.“ a přístroj vypnul. Já to s jakamarusem mám podobně: „Už jsem to pil.“ Jednou stačilo.
