Článek
Vojta a Víťa byli takoví rarášci v ilegalitě. Víťa měl (ale jen občas) vizáž Josefa Hlinomaze v roli zloducha ve filmu Limonádový Joe, ten druhý zas vypadal jako takové jednoduché, až prostoduché, dobrotisko. Však mu taky nikdo neřekl jinak než – Vojtíšek, byť měl něco málo přes padesátku.
Víťův humor byl poněkud drsnějšího ražení, ale i Mistr se někdy utne. To, když jako mistr odborného výcviku učňovi na otázku: „Jak mám ověřit těsnost hadice s plynem?“ s pocitem nadsázky a vtipu, Víťa rozhodně neuváženě odpověděl: „Tož jak? Škrtni sirkou a uvidíš.“ Nedošlo mu, že ten učeň, po všech absolvovaných školeních a instruktážích (otevřeným plamenem nikdy), by napojení plynových hadic opravdu mohl kontrolovat zapálenou sirkou, otevřeným plamenem. A ono se ukázalo, že montáž hadic správně provedena nebyla. Ozvala se rána, jako když ve filmové kovbojce vybuchne sklad s dynamitem. Skleněné výplně oken dílny zmizely v nenávratnu, několikaletý dílenský prach, snad i předválečný, se zvedl do výše a jako šedočerný sníh se pomaličku, polehoučku snášel zpět na ocelovou konstrukci dílny, osazenstvo dílny, stroje, skříně i regály, veškeré dílenské vybavení. Klukovi se naštěstí nestalo nic, ale Víťa konečně vzal na vědomí, že některé jeho vtípky holt ne vždy padnou na tu správnou půdu.
Tradiční byl ranní kuřácký smích neboli kašel, který Viťa komentoval: „Jdu to rozkuřit.“ Připomínku, že k řízku v trojobalu by měl aspoň chleba přikusovat, zase odrážel bezelstným: „Dyť to je do chleba zabalené.“ Doporučení, že při jeho dně by měl vepřové maso omezit, alespoň občas si dát rybu, nebo kuřecí, zase oponoval, že maso bílé jí. A ukáže krajíc chleba vystlaný hezky prorostlým pečeným bůčkem. Podobné argumenty a průpovídky měl Víťa na každou situaci, výtku.
Nicméně, jedna jeho hláška neměla chybu ani obdoby. Kdysi dávno, v raném mládí Víťa vojnu kroutil u tankistů. Však taky kde komu dával jednoduchou hádanku. „Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze. Co je to?“ A moc se bavil, když tradiční odpověď, o klíči a zámku, mohl uvést na pravou míru. „No přece opilý tankista nastupuje do služby!“. A proč si tak přesně pamatuje, kdy že je ten svátek MDŽ? „No přece 8. března! To je stejné datum, jako byla bitva u Sokolova!“
Vojtíškovy taškařice se projevovaly spíš fyzicky. Třeba tak, že Víťovi myš počítače nereagovala na pohyb (měla podlepený senzor polohy), jindy pod stolní desku zasunul takovou tu jezdící polici s klávesnicí, načež se ozvala rána, jako z děla. Kdo mohl tušit, že „někdo“ mu pod stůl nainstaloval nafukovací balón a na tu desku s klávesnicí přilepil špendlík? Že měl občas obraz na monitoru počítače vzhůru nohama už Víťu ani nevzrušilo. Zato já prskal, když mi a Víťovi Vojta na počítačích prohodil kabely od klávesnic.
Oba mistři občas prováděli i svářečský dozor, tudíž museli chodit na pravidelné kontroly k očnímu lékaři. Při jedné z prohlídek v oční ambulanci Vojtíšek nemohl vynechat příležitost, „seznámit se“ s novou sestřičkou. Vojta k ní přistoupil a s poznámkou: „Já od posledně nějak špatně vidím,“ bez uzardění začal simulovat ztrátu zraku a rukama si sestřičku „začal prohlížet“. Nejdříve vlasy, čelo, tváře, nos, ústa a než sestřičce došlo, že Vojta je komediant a lump, už mu ruce sklouzávaly z ramen dolů. Když jej sestřička pokárala, že jako svářečský dozor a kontrolor svařování, nemůže mít špatný zrak, úplně bezostyšně jí začal tvrdit, že se naučil ty svary kontrolovat hmatem. „Však se podívejte, jak od toho kontrolování, ještě horkých svarů, mám ruce seškvařené,“ načež ukázal dlaně, které mohly být popálené tak akorát od hrnku s horkou kávou.
