Článek
Žlutý vlak žlutým polem se řítí
Je to však jen řepka, žádné kvítí
Modrý blankyt oblohy nad tím září
V něm rej ptáků, co i za letu se páří.
Zelený koberec po stranách trati se rozprostírá
Oko pomazlí, srdce dojetím se svírá
A v tom záblesk růžové se mihl
Ten, kdo spatřil, blahem zjihl.
Ta růžová, to dívčí tělo svítí
Na letní louce, plné lučního kvítí
Tělo svěží jak ranní rosa
A dívka, co od hlavy k patám byla bosa.
Bosa jak anděl v čisté nevinnosti
Kdo jednou spatřil, již nikdy neměl dosti
A ten vlak, co do dáli kolem se polem valí?
Vězte, že mysl mou myšlenky jiné teď pálí.
Myšlenky na ladné křivky houslí, čela, spíš kontrabasu
Hudebník by hledal struny, já hrábl do hřívy jejích vlasů
Prsty i dlaněmi svými pak celý nástroj rozeznívám
Dívka jako kotě při tom přede, já jen šeptám, raději nezpívám.
Jak mám teď zklidnit srdce, tep s rytmem parního stroje
Když chce se obejmout tu dívku vleže, či ve stoje
Ta symfonie barev a tvarů je doslova burcující
… mno, to by stačilo. Vždyť jsou to jen shluky barev, za oknem rychlíku se míhající.
