Článek
Ale … je to tu zase. Rak se ke mně vrátil. Maličký, prostým okem neviditelný, v útrobách schovaný, ale skutečný. Přišel pomaloučku, potichoučku, jen tak, jako že se nic neděje. „Jen se ohřeju a zase půjdu“. Ale rakovina, to není toulavé zvířátko. Ona přišla a zůstala. A má hlad. A chce žrát. A tak mě žere. Po těle i po duši.
Ale … hovím si ve svozu, sanitce, co sváží pacienty na pracoviště radioterapie a odvedle se ozve: „Halo, pane, poradíte mi?“ Voda na můj mlýn - vykecat se ze stresu a radit = dělat chytrého. A radu chtěl dědoušek jako z pohádky vyloupnutý. Vyplašený, jak myška, co ji kočka zahnala do kouta, chtěl vědět „Jaké jsou vedlejší účinky těch ozářek?“ Docela mne zaskočil.
Před lety mi bylo docela ouvej, když jsem v reakci na diagnozu – rakovina, vedle ozářek zobal i prášky chemoterapie. Tentokrát to mám bez „chemy“, a jsem docela v poho. A stejně … co mu mám říct? Přece jen, sám vystrašený (chtěl bych vidět toho, kde se nebojí, že svíčka zhasne, když se její plamen začne třepotat) mám radit, jak se nebát. Protože, ruku na srdce, nic jiného ta hromádka neštěstí slyšet nechtěla. A tak jsem rekapituloval. Jak se chovalo mé tělo při předchozí aktivní léčbě – radioterapie, chemoterapie – prášky, kapačky, a jak se při tom měnil stav mé mysli. Od strachu o život po rezignaci na život. A zrodu naděje.
Protože - zítra může být všechno jinak. Protože - slunko vychází každý den, ať jej vidíme, či je skryto za mraky. Tak jsem mu sdělil to sladké tajemství, že, každá terapie jednou skončí a zase bude na světě hezky a veselo.
Ale … taky jsem mu řekl, že kdo chce, může jít té pohodě vstříc. Tak jak mi před lety napověděl MUDr.Rosťa, můj ošetřující lékař, když řekl „Naslouchejte svému tělu.“ A ukázalo se, že tělo chce být uzdraveno, ale taky že potřebuje odpočívat. A chce čistou energii a chce vitamíny a potřebuje stavební látky na opravu, všemi těmi terapiemi, zdevastovaných útrob mého těla. Takže více vody, více masa, méně cukru, žádné knedlíky, rohlíky, místo pečiva z pšeničné mouky více zeleniny, když pečivo, tak celozrnné, žitné. Jiné změny životního stylu a životosprávy jsem vyhodnotil jako individuální, přece jen, každé tělo reaguje jinak, každý jsme jiný, každý jsme originál. Jen ten odpočinek si myslím, že prospěje každému. Pravdou je, že jak šel čas bez projevů nemoci, tato pravidla jsem občas porušil, čas od času vyloženě zrušil. Svá vlastní pravidla. A to byla chyba.
Rak se vrátil. Nezbylo, než oprášit a dodržovat „onkologický jídelníček“, oživit můj terapeutický, „léty strádání a utrpení“, osvědčený rituál. Je prostý: v nemocnici to je jasné - udělej to, ono, sedni si tam, lehni si jinak, ano tak. Tam je třeba poslouchat, plnit. Bo tu MUDři su ti mudři. Ale doma? Tam je to po mojemu. Přijdu, lehnu a 15 minut se ani nehnu. Tělo v klidu, mozek vypnutý. Ani knížka, ani telka, ani mobil! Jen tak lze navodit tělesný a mentální klid. Ať si tělo „srovná hladinky“, jak to definoval, poradil, MUDr. Rosťa. A tak jsem i tomu dědulovi prozradil, že „bolí, nebolí - když bolí, hojí se a přebolí“, říkávala mi mamka. Při terapii, procedury a bolest přetrpět a neřešit - stejně to neovlivní. A pak? Doma hurá do pelíšku. Hned. Rakovinu to sice ani jemu, ani mně, nikomu z těla nevyžene, ale to už není naše starost. To musí zařídit náš MUDr.Rosťa a jeho terapie. My mu v tom můžeme jen a pouze věřit a nepřekážet. A věřit, že terapie je účinná, a že slunce bude svítit, i pro nás, ještě dalších pár let.
Ale … uvedená pelíšková terapie je účinná a troufám si tvrdit, že prospěšná každé/mu. Má však jedno úskalí: po těch 15 minutách je nutno pelíšek opustit a uklidit. Jinak se to snadno může zvrhnout v bohapusté lenošení. A to neprospívá ani tělu, ani mysli. Ale boj s leností těla, lenivostí mozku, to už je jiná terapie, jiná disciplína.
