Článek
Aniž bych to plánoval, hledal záminku, ve svých předchozích příspěvcích jsem takovou situaci zmínil několikrát, převážně v souvislosti s nabytím nových přátel, kamarádů, nových setkání s těmi, na které jsem již málem zapomněl.
V pozici zaměstnance jsem prošel různými profesemi, od technika na válcovně, obchodního zástupce, po technického úředníka. Poměrně krátké období jsem pracoval i jako elektrikář, což je moje původní profese. A to se stalo jádrem výše zmíněné připravenosti.
Dříve, nebo později musel nastat okamžik, kdy jsem se stal důchodcem. Dříve, nebo později musel nastat okamžik, kdy mi důchodcovská zahálka přestala imponovat, byť jsem čas od jara do podzimu trávil v horách, na chatě, kde je vždycky co dělat. Takže když mi zavolal bývalý kolega a kamarád, že potřebuje píchnout s nějakým neodkladným úkolem, byl jsem připraven.
Pod křídly jakési Security sevis, s partou IT specialistů budovali zabezpečovací prostředí jakési firmy, tzn. kamery, snímače, datové sítě, výhradně slaboproudá elektrotechnika. Náhoda zapůsobila a jiná parta, která realizovala silnoproudé rozvody, včetně osvětlení, „zlobila“ a ve firmě skončila. Náhodou v době, kdy naši ajťáci napojovali svá zařízení k napájecím rozvaděčům. A tak padla nabídka: „Nechcete to za ty lenochy a podvodníky dodělat?“ Chlapci by chtěli, ale sami byli na štíru s termínem dokončení své zakázky, a hlavně, všichni byli slaboproudaři. Na „silnoproud“ neměli kvalifikaci, doklady o profesní způsobilosti. A tehdy si náhodou (?) kamarád vzpomněl. A zavolal mi. Prý, jestli umím zapojit pár světel, a jestli můžu. Neptal se na čas, ani souhlas. Zajímal jej můj výuční list elektromontéra. Tak jsem „přihodil“ maturitní vysvědčení, diplom inženýra elektromechanika i „padesátku“, Osvědčení o odborné způsobilosti v elektrotechnice. Plácli jsme si. Ono to bylo složitější, včetně pohovoru s šéfem party, ale vyšlo to. Halu jsme rozsvítili, zakázku zabezpečení firmy zdárně dokončili a předali. A já, vedle pocitu potřebnosti a dobře provedené práce, návdavkem získal partičku nových kamarádů, jejímž jádrem byli Tři králové, kamarád Kulička a noví parťáci Ajťák a Boss.
Náhoda způsobila, že v době, kdy bylo hotovo a my balili svá fidlátka, světová ekonomika se pohnula. Firma potřebovala navýšit výrobní kapacitu. Ihned! Řešením bylo výrobní zařízení rozšířit a přestěhovat do vedlejší haly. Ta však byla prázdná, jen obvodové zdivo a betonová podlaha. Úkol zněl: halu osvítit, zabezpečit kamerami, čidly, vybavit zásuvkami a nezbytnými rozvody elektřiny pro napojení nové technologie, včetně kanceláří. A parta Tři králové, plus pomocné profese, měla práci. Dostala novou zakázku! A protože termín realizace byl takřka šibeniční, každá ruka se hodila. Zůstal jsem. Protože i ty společné večery, kdy se probíral pracovní den, chystaly úkoly následujícího dne, vzájemné pošťuchování (Ti zmetci si nebrali, a neberou, žádné servítky. Žádná úcta, respekt k mým šedinám), sdílení úspěchu i průšvihu, mi daly pocit sounáležitosti. A pak se vyskytla další příležitost, a pak další, a ještě jedna, a z důchodu mi zůstaly zase jen volné víkendy. Kdyby mne tělo nebolelo, jak nějakého starého dědka, ani bych si nestačil uvědomit, že ten dědek jsem. Hrom do čepice, s takovou partou mlaďochů!!! (Ale je mi s nimi krásně. A to není náhoda.)
