Článek
„Jídlo bývalo jídlem. Dnes je přiznáním, statusem, algoritmem – a občas ještě i obědem.“
Bez iluzí
Bývaly doby, kdy člověk jedl, protože měl hlad.
Dnes už to působí jako dojemně primitivní přístup.
Hlad se samozřejmě stále ještě objevuje, ale sám o sobě už je poněkud nedostatečným zdůvodněním. Dnes člověk nejen jí, ale zároveň zaujímá stanovisko. V jedné lžíci jogurtu se skrývá světonázor, v krajíci chleba civilizační riziko a nad zákuskem neprodleně zasedají nejméně tři komise pro otázky svědomí. Oběd se stal malým každodenním referendem o tom, za jakého člověka bychom chtěli být považováni, zatímco ve skutečnosti pouze doufáme, že odpoledne nějak přežijeme s pomocí kávy a zbytků důstojnosti.
Jídlo mezitím získalo vlastní životopis, uhlíkovou stopu, etický status, glykemický index a někdy také tak dlouhý seznam složek, že než ho člověk dočte, má jogurt skoro strávený. Jogurt už dávno není jen jogurt. Je fermentovaný, uvědomělý, plný živých kultur, bez přidaného cukru, prospěšný střevům a samozřejmě z odpovědných zdrojů. Malý morální objekt, u něhož člověk neví, zda ho má sníst, nebo se mu nejdřív představit.
V obchodě je to vidět obzvlášť dobře.
Člověk si jde koupit litr mléka a o deset minut později stojí před regálem jako obžalovaný, jehož svědomí vyslýchá několik druhů rostlinných nápojů. Mandlový, ovesný, sójový, rýžový, kokosový, hrachový – každý z nich tiše naznačuje, že naše volba není pouhou otázkou chuti, ale zkouškou charakteru. Obyčejné mléko skromně postává v koutě s poněkud minulostaletým výrazem, jako příbuzný, který stále ještě platí hotově a nechápe, proč by každý detail života měl vyjadřovat nějakou identitu.
Ani chleba nevyvázl bez následků.
Bílý? Téměř trestný čin. Celozrnný? Polehčující okolnost. Kváskový? Skoro kulturní výkon. Bezlepkový? Pro někoho zdravotní nutnost. My ovšem i z této volby ochotně vyčteme celý světonázor. Člověk už v pekárně pomalu nenakupuje, ale provádí morální průzkum terénu. Prohlíží si bochníky a snaží se odhadnout, který z nich se na něj večer nebude z kuchyňské linky dívat s výčitkou.
Obzvlášť tragické je postavení cukru.
Sedí uprostřed každého zákusku jako padlý ministr, o němž všichni vědí, že měl v minulosti příliš velkou moc. Člověk se podívá na kremroli a místo dětství si vybaví inzulinovou reakci, obvod pasu, úpadek civilizace a nepříjemnou otázku, jak dlouho potom bude muset předstírat, že šlo o „výjimečnou příležitost“.
Každý hřích totiž samozřejmě začíná výjimečnou příležitostí.
Jen se potom podezřele často opakuje.
A tak před jídlem chvíli vyjednáváme sami se sebou. Nejprve požádáme o svolení. Potom podáme vysvětlení. Nakonec začneme hledat polehčující okolnosti.
„Dnes jsem hodně pracoval.“
„Je to jen malý kousek.“
„Zítra budu jíst lehčeji.“
„Aspoň je to poctivé řemeslo.“
Spojení poctivé řemeslo je obzvlášť užitečné. Funguje jako diplomatická imunita před výčitkami svědomí. Je-li něco výsledkem poctivého řemesla, člověk není nenasytný, nýbrž kulturně otevřený.
Salát se naproti tomu zpravidla obhajovat nemusí. Leží na talíři, zelený a spořádaně sebevědomý, a naznačuje, že ten, kdo si ho vybral, nad sebou alespoň pro dnešek ještě úplně nezlomil hůl. Je v něm quinoa, avokádo, směs semínek a cosi drobně nakrájeného a fialového, jehož přesný název nikdo nezná, všichni však cítí, že je to zdravé. Člověk si matně vzpomíná, že si ho vybral sám, ačkoli mu ho telefon už několik dní vytrvale doporučoval. Jí, souhlasně přikyvuje a snaží se tvářit, že nemyslí na řízek.
Brokolice je o něco přísnější.
Člověk se na ni podívá a okamžitě ví, že tady někdo bere život vážně. Možná si ho zrovna neužívá, ale bere ho vážně. Brokolice nelichotí a nesnaží se svádět. Mlčky stojí na talíři jako malý zelený daňový kontrolor a zjišťuje, kolik disciplíny v nás ještě zbývá.
A jak krásně o tom všem dokážeme mluvit.
Neříkáme, že jíme méně. Říkáme, že se stravujeme uvědoměleji. Neříkáme, že se bojíme přibrat. Říkáme, že nasloucháme signálům svého těla. Neříkáme, že už sami sebe máme dost. Říkáme, že procházíme změnou životního stylu.
To je mimořádně elegantní výraz. Jako by člověk s ničím nebojoval, ale právě se stěhoval do lepší verze sebe sama, kde každé ráno začíná vodou s citronem a duše se v deset večer nedožaduje chleba se sýrem.
Skutečnost bývá samozřejmě méně vznešená.
V deset večer pak stojíme před lednicí s výrazem člověka, který si přišel pouze ověřit, zda funguje vnitřní osvětlení. Nemáme hlad, samozřejmě. Jen se díváme. A lednice se dívá zpátky.
Tam už není žádná osobní značka, žádný program zdravého životního stylu ani stravovací filozofie. Jen stojíme ve studeném světle a snažíme se rozhodnout, zda se zbytek sýra počítá jako večeře, když ho sníme vestoje.
Algoritmus ví i tohle.
Stačí si jednou něco vyhledat a druhý den už dorazí náš nový osud.
„Pět potravin, které musíte okamžitě vyřadit.“
„Tři snídaně, které vám změní život.“
„Tohle nejezte, pokud ještě od života něco očekáváte.“
Obrazovka se začne chovat jako poněkud nervózní teta, která o nás má starost a přitom nás potají odsuzuje.
A všechny rady nás pochopitelně zároveň ospravedlňují i obviňují: buď zdravý, ale nebuď tím posedlý; užívej si života, nejlépe však bez cukru; přijmi sám sebe, ale raději na sobě okamžitě něco oprav.
Kolem jídla pomalu vzniká celé malé morální účetnictví. Už si nezaznamenáváme pouze to, co jsme snědli, ale také míru, do jaké to bylo možné obhájit. Bílkoviny, vláknina, cukr, tuk, kalorie, svědomí – všechno je úhledně založeno v našem vnitřním spise.
Někdy už ani nevečeříme. Jen si připravujeme závěrečnou řeč obhajoby.
Přitom by samozřejmě opravdu bylo dobré žít zdravěji.
A právě to je na celé věci nejnepříjemnější.
Zdraví totiž není hloupost. Dobré jídlo není nepřítel. Střídmost není spiknutí.
Problém není v tom, že přemýšlíme o tom, co jíme. Problém je, že se talíř pomalu změnil v doznání, oběd ve zprávu o našem společenském statusu a večeře ve vnitřní výslech, při němž obžalovaný, soudce i kus sýra po desáté stojí v téže kuchyni.
Po nějaké době už nestačí, že se cítíme lépe.
Musíme se také viditelně lépe chovat.
Skutečné zdraví je přitom možná mnohem tišší záležitost. Nemusí se nutně dát dobře vyfotografovat. Nemusí přicházet na béžovém pozadí, s designovou vidličkou a pečlivě naaranžovaným kolečkem citronu.
Někdy znamená jen to, že sníme něco, co nám prospívá, a nevytvoříme si z toho morální životopis.
Někdy zdraví znamená jen povečeřet, aniž bychom se u toho nenáviděli.
Sednout si ke stolu. Nic nedokazovat, k ničemu se nepřiznávat, nic neoptimalizovat.
Jen jíst.
A nemít přitom pocit, že brokolice sepisuje protokol.
