Článek
„Fair play je zásada, kterou všichni ctí, dokud je výsledek v jejich prospěch.“
Fair play je jedním z nejhezčích svátečních oděvů lidstva.
Nenosíme ho příliš často. Mačká se, je v něm teplo a člověku nesluší, pokud zároveň opravdu potřebuje vyhrát.
Při slavnostech, sportovních konferencích, předávání cen a před dětmi ho ovšem vždycky vytáhneme. Pečlivě ho uhladíme, upravíme límec a připomeneme, že smyslem sportu není jen vítězství, ale také úcta, respekt k soupeři, dodržování pravidel a ona zvláštní morální důstojnost, u níž už během věty tušíme, že v posledních minutách utkání mohou nastat určité komplikace.
Dokud totiž o nic nejde, je fair play poměrně snadná disciplína.
Na tréninku je každý velkorysý. V přátelském utkání se každý umí chovat sportovně.
Na charitativním turnaji se člověk dokáže usmívat i na výkonného ředitele na druhé straně, který třicet let neviděl míč, raketu, puk ani normálně fungující koleno, ale jeden povedený pohyb slaví, jako by mu dějiny konečně poskytly osobní satisfakci.
Fair play v takových chvílích funguje dokonale. Zvlášť když nikoho nestojí bod.
Hráč pomůže soupeři na nohy, podá mu ruku a omluví se. Publikum zatleská, komentátor se dojme a sponzor je spokojený.
Děti se naučí něco o lidské důstojnosti, co budou muset v dospělosti během sedmaosmdesáté minuty důležitého zápasu, posledního kola, rozhodujícího setu nebo podezřele dlouhé videokontroly znovu důkladně přehodnotit.
Pak totiž dorazí výsledek.
A výsledek má jednu nepříjemnou vlastnost. Nečte morální příručky.
Je chladný, stručný a nepříjemně číselný. Nezajímá ho, kdo byl sympatičtější, kdo mluvil krásněji o sportovním duchu ani kdo ráno sdílel motivační citát o tom, že cesta je důležitější než vítězství.
Výsledek tam prostě stojí jako účetní bez společenského taktu a oznámí: dva jedna, tři dva, jedna desetina sekundy, pět centimetrů, jeden bod.
Pak přijde na řadu vlajka, písknutí, fotofiniš, videokontrola nebo diskvalifikace.
A právě v tu chvíli začne být fair play překvapivě složitou filozofickou disciplínou.
Člověk se samozřejmě nestane nesportovním. To vůbec ne. Jen začne lépe chápat složitost celé situace.
Přestupek, kterého se dopustíme my, bývá málokdy přestupkem. Spíš nadměrným nasazením, taktickou tvrdostí, přirozenou součástí hry nebo zdravou agresivitou. Případně inteligentní důrazností, podle toho, která formulace se zrovna lépe hodí do tiskové zprávy.
Pokud ovšem úplně stejnou věc udělají nám, jde samozřejmě o krizi civilizace.
Rozhodčí je slepý, systém zkorumpovaný a svaz samozřejmě proti nám. Kamera měla špatný úhel, pravidla jsou nejednoznačná, expert je zaplacený a soupeř zákeřný.
My to samozřejmě vidíme naprosto přesně. Z obýváku. V pantoflích, s něčím slaným na talířku a se smyslem pro spravedlnost lehce posetým drobky.
Fanouškovský smysl pro spravedlnost patří k nejcitlivějším nástrojům lidské psychiky. Má jen jednu drobnou konstrukční vadu. Vždycky hraje v klubových barvách.
Stejný pohyb tak dostává dvě zcela odlišná morální hodnocení podle toho, kdo ho provede.
Náš hráč chytře pracuje tělem. Jejich hráč ničí hru.
Náš si počíná takticky. Jejich zákeřně.
Náš padá zkušeně. Jejich simuluje.
My zkušeně hospodaříme s časem. Oni zdržují.
Náš trenér je temperamentní. Jejich zjevně psychicky nezvládá povolání.
Jazyk bývá ve sportu ve výborné kondici. Zvlášť když potřebuje doběhnout svědomí.
Fair play má každý rád z bezpečné vzdálenosti.
Na okraji hřiště vypadá skvěle. Trochu jako náhradník, kterého by teoreticky bylo možné kdykoliv poslat do hry, jen se nějak nikdy nenajde vhodná chvíle.
Z dálky je nádherné. Jako hora, ústava nebo permanentka do fitness centra druhého ledna.
Je příjemné vědět, že existuje. O této zásadě se také velmi dobře mluví. Jen by nebylo vhodné používat ji příliš často, protože by to mohlo narušit praktický chod života.
Zvlášť když člověk vede. Nebo prohrává. Nebo je stav nerozhodný. Nebo zbývají tři minuty a svědomí stejně špatně snáší prodloužení.
Na sportu je údajně krásné, že člověka učí prohrávat.
Tuto část výuky většina z nás zřejmě omluveně zameškala.
V praxi sport člověka spíš učí vyrábět stále složitější vysvětlení, proč vlastně neprohrál.
Soupeř nebyl lepší, jen měl štěstí. Podmínky nebyly stejné, hřiště klouzalo, vítr foukal špatným směrem a led se choval podezřele.
Míč, puk nebo časomíra zřejmě dorazily na soutěž ve značně nepřátelském rozpoložení.
A osud, ten starý, nespolehlivý rozhodčí, si opět nepřečetl domácí fanouškovské fórum.
Porážka proto málokdy zůstane obyčejnou porážkou. Častěji jde o dokumentační problém. Případně administrativní nedorozumění, které tabulka bohužel odmítá opravit.
A je na tom něco velmi lidského.
Sport totiž jen zvětšuje to, co děláme i jinde.
Věříme ve spravedlnost, dokud nás nic nestojí. Respektujeme pravidla, dokud nebrání našim plánům. Milujeme rovné podmínky, pokud se předem podařilo zajistit alespoň malou, zcela zaslouženou výhodu.
Fair play tedy neselhává na stadionu, v hale, ringu, bazénu ani na závodní dráze. Tam je to jen lépe vidět.
Jsou tam světla, kamery, zpomalené záběry, odborné studio a několik tisíc lidí, kteří dokážou současně propadnout morálnímu rozhořčení nad přesně tím detailem, který o deset minut dříve, s opačným znaménkem, označovali za krásu hry.
To je demokratická síla sportu.
Všichni vidí totéž. A nikdo nevidí totéž.
Hráč protestuje, trenér gestikuluje a tribuny řvou. Komentátor zůstává opatrný, dokud mu opakovaný záběr nedovolí stát se konečně rozhodným.
Expert ve studiu pak s vážnou tváří vysvětlí, že podle pravidel možná ano, ale podle ducha hry možná ne.
Duch hry má ostatně pozoruhodnou tendenci fandit straně, ke které máme emocionálně, obchodně nebo smluvně o něco blíž.
Fair play mezitím zůstává u postranní čáry.
Pořád elegantní, jen trochu pomačkané. Připravené nastoupit jako náhradník, kterého všichni chválí, ale nikdo ho neposílá do hry.
Občas se dokonce dočká potlesku. Nejraději ve chvíli, kdy už na ničem nezáleží: výsledek je rozhodnutý, nebezpečí pryč, trofej předaná, peníze převedené a tisková konference připravená.
Tehdy se fair play znovu objeví. Je zase krásné. Zase důležité. Zase se o fair play může vyprávět dětem.
Protože nejbezpečnější chvíle pro fair play vždy přichází tehdy, když už nemůže nic změnit.
Do té doby zůstává hra.
S posvátnými pravidly, odůvodněnými výjimkami a dojemnou vírou, že spravedlnost z nějakého důvodu vždycky hraje doma.
