Článek
Praktický návod k odpovědnému nicnedělání
Proti odpočinku dnes nikdo nic nemá. Firmy ho doporučují v interních e-mailech, odborníci o něm přednášejí a zaměstnavatelé připomínají, jak důležité je umět vypnout.
Má to ovšem několik podmínek. Odpočívat by se mělo mimo pracovní dobu, bez ohrožení termínů, pokud možno při zachování dostupnosti. A hlavně tak, aby se člověk vrátil výkonnější.
Za těchto okolností je odpočinek nejen povolen, ale přímo vítán.
Potíže nastávají, když si chce někdo odpočinout jen tak.
V pátek odpoledne padne v kanceláři docela nevinná otázka:
„Co plánuješ na víkend?“
„Nic zvláštního.“
Kolega se na chvíli odmlčí.
„A jsi v pořádku?“
Samozřejmě že je. Chce zůstat doma, trochu si číst, možná posedět na zahradě. Zkrátka nedělat nic, co by stálo za zvláštní zmínku.
Kolega se zamyslí. Mohl by přece vyrazit na výlet, navštívit přátele, vyzkoušet novou restauraci. Alespoň se trochu hýbat.
V pondělí by se slušelo mít co vyprávět. Koneckonců dostal dva celé dny, za které mu nikdo neplatil. Byla by škoda je nevyužít.
Moderní civilizace tak dokázala něco pozoruhodného: ze svého volna jsme si vytvořili další oblast, v níž lze zaostávat.
Dřív člověk k nicnedělání nepotřeboval zvláštní kvalifikaci. Posadil se, díval se z okna a nechal odpoledne plynout. Nepotřeboval návod ani konzultanta, který by mu vysvětlil, jak sedět efektivněji.
Dnes už je odpočinek podstatně odbornější disciplína. Knihy učí umění zpomalit, kurzy slibují vědomý život a na pobytech bez telefonu se dozvíme, jak se obejít bez digitálního světa. Aplikace nám připomínají, abychom dýchali. Některé za měsíční poplatek dokonce vyhodnocují, jak úspěšně se osvobozujeme od posedlosti statistikami.
Lidské tělo, které několik set tisíc let dýchalo bez technické podpory, se jí konečně dočkalo.
Nemám nic proti meditaci, příjemným hotelům ani křeslu s výhledem na moře. Peníze lze utratit hůř. Jen mě fascinuje, jak se z obyčejných činností staly služby vyžadující odborné vedení a občas i potvrzení.
Už nechodíme na procházku, ale praktikujeme vědomou chůzi. Nesedíme potichu, nýbrž regenerujeme. Víkend bez telefonu je digitální detox. Hlavně ho nezapomenout vyfotit.
Také obyčejné volné odpoledne už vyžaduje určitou přípravu.
Jeden muž se v sobotu ráno rozhodne, že si po obědě konečně odpočine. Pro jistotu si to zapíše do kalendáře. Vyhradí si dvě hodiny, které nehodlá věnovat vůbec ničemu.
Jenže než začne odpočívat, bylo by vhodné uklidit, nakoupit a odpovědět na několik zpráv. Přece si během odpočinku nebude vyčítat, že něco zanedbal.
Když má všechno hotové, je večer.
Byt je uklizený, nákup vyřízený, zprávy zodpovězené. Muž je spokojený, že na nic nezapomněl.
Kromě odpočinku.
Zaměstnavatelé nové pojetí volna samozřejmě přivítali. Každá slušná firma dnes dbá o duševní pohodu lidí. Píše o ní ve výročních zprávách a vyvěšuje plakáty s usměvavými zaměstnanci v prostředí, kde zjevně nikdo neodpovídá na e-maily.
Některé společnosti pořádají dokonce týden péče o zdraví. Přednáší se o stresu, životosprávě a potřebě stanovovat hranice mezi prací a soukromím.
Účast se důrazně doporučuje.
Akce zpravidla připadne na nejrušnější část roku. Termín už byl schválen a jeho změna by znamenala zbytečné organizační komplikace. Zaměstnanci si vyslechnou několik přednášek, udělají si poznámky a vrátí se ke stolům s dalšími úkoly, které by měli ve vlastním zájmu splnit.
Vedení je spokojeno. Udělalo významný krok ke snížení stresu. Pracovníci sice mají větší skluz, zato už přesněji rozumějí jeho zdravotním následkům.
V neděli večer napíše zvlášť svědomitý vedoucí svému týmu:
„Nezapomínejte na sebe. Vaše zdraví je na prvním místě.“
Pod zprávu připojí pár otázek k pondělní prezentaci. Zdůrazní, že odpověď samozřejmě stačí až ráno.
Do deseti minut reagují tři lidé.
Jejich odpovědnost je příkladná. Především je vidět.
Vedoucí jejich odpovědi ocení palcem nahoru. Firemní zásady rovnováhy mezi prací a soukromím nikdo neporušil. Všichni pouze dobrovolně projevili mimořádné nasazení.
Abychom si i z odpočinku udělali povinnost, zaměstnavatele ani nepotřebujeme. Dokážeme to sami.
Když čteme, měli bychom se něco naučit. Procházka má prospět zdraví, cestování rozšířit obzory. A odpoledne s přáteli musí být přínosné, jinak je to jen obyčejné odpoledne s přáteli.
Ani koníčky nejsou v bezpečí. Kdo maluje, měl by své obrazy prodávat. Kdo dobře vaří, ať založí kulinářský kanál. Příjemný rozhovor se dá přece využít k rozšíření sítě kontaktů.
Jedním z největších nebezpečí současného člověka je zjevně možnost, že ho něco bude těšit úplně zbytečně.
Nic nesmí přijít nazmar.
Zvlášť ne radost.
Přiznávám, že ani já nejsem výjimkou. Když si vezmu knihu, přistihnu se, jak počítám přečtené stránky. Když jich není dost, jsem lehce nespokojený. Přitom kniha nikam neutíká a její autor nečeká na večerní hlášení o postupu.
Přesto mě uklidňuje, že jsem se posunul dál. V příběhu, samozřejmě. Ale pár stránek navíc se také počítá.
Kde už si člověk musí nicnedělání sám před sebou omlouvat, dříve či později se najde někdo, kdo mu za to vystaví účet.
Z klidu, který si lidé kdysi mohli doma dopřát zdarma, se stal vyhledávaný produkt. Lze jej zakoupit ve vybraném prostředí, se správným osvětlením a podle programu sestaveného odborníky.
Hosté luxusního pobytu přijedou vyčerpaní, odevzdají telefony a potom podle rozvrhu meditují, jedí, chodí na procházky a hledají vnitřní ticho. Domů se vracejí s novými předsevzetími, fotografiemi a fakturou.
Celou zkušenost zpravidla označují za osvobozující.
Na ochotě platit značné částky za to, aby nám někdo dovolil nic nedělat, je cosi dojemného. Kdo sedí celé odpoledne doma, je líný. Kdo totéž provozuje v drahém hotelu pod odborným dohledem, vědomě regeneruje. Rozdíl je patrný na účtu i na svědomí.
Nelenošíme. Investujeme do sebe.
Bylo by ovšem nespravedlivé předstírat, že každý má stejné možnosti. Kdo má dvě zaměstnání, pečuje o nemocného příbuzného nebo přemýšlí, z čeho zaplatí nájem, může o volném odpoledni jen snít. K odpočinku není třeba drahé vybavení. Je však zapotřebí času a trochy jistoty.
Jenže čas ani jistotu pozitivním myšlením nepřivoláme.
Radit vyčerpanému člověku, aby o sebe více pečoval, zní pěkně. Méně už to pomůže, musí-li si vybrat mezi odpočinkem a zaplacením účtů.
Tehdy přichází ke slovu osobní odpovědnost: lepší hospodaření s časem, větší odolnost, vědomá práce se stresem. Okolnosti, které ten stres vytvářejí, mohou zůstat beze změny.
Systém funguje dál.
Jen lidé, kteří ho udržují v chodu, se mezitím vyčerpávají.
Ne všechno ovšem můžeme svádět na zaměstnavatele a účty. O klid se často připravujeme sami.
Odpovídáme na zprávy, které by počkaly. Kontrolujeme novinky, jež nám nic nového neřeknou. Uprostřed příjemného ticha sáhneme po telefonu, protože svět možná právě teď potřebuje naši pozornost.
Většinou nepotřebuje.
To by nás mělo uklidnit. Jenže jak poznat, zda právě odpočíváme, nebo o něco přicházíme?
Telefon nám laskavě umožňuje položit si tuto otázku kdykoli znovu.
Ten zvyk znám dobře. Sedím s kávou a knihou, nikdo po mně nic nechce, a najednou mě napadne, zda někde nečeká něco důležitého.
Obvykle nečeká. Přesto se podívám.
Když přijde nějaká zpráva, mám důvod odpočinek přerušit. Když nepřijde, mohu být klidný, že mi nic neuteklo.
Přinejmenším do další kontroly.
Hodina práce žádné vysvětlení nepotřebuje. Hodinu nicnedělání je třeba trochu obhájit. Proto regenerujeme, dobíjíme baterky a připravujeme se na další výzvy.
Samé rozumné činnosti.
Jen se tím vyhýbáme představě, že by hodina mohla mít cenu, aniž by nás k něčemu připravovala.
Odpočinek je povolen, pokud slíbí, že po něm zase budeme užiteční.
Je v tom cosi smutného. Ne tragického, samozřejmě. Nikdo zatím nezakázal odpoledne a k sezení pod stromem není třeba úřední povolení.
Jen jsme poněkud znejistěli při pomyšlení, že i obyčejné odpoledne může uplynout bez měřitelného výsledku.
Plánujeme tedy dovolenou, optimalizujeme večery, zlepšujeme kvalitu spánku a hledáme nejúčinnější metodu, jak se zbavit posedlosti účinností.
Průmysl odpočinku vzkvétá.
Zákazníci zůstávají unavení.
Nedávno jsem se rozhodl strávit celé odpoledne bez jediného užitečného cíle. Nedělal jsem seznam, nic neplánoval. Nechal jsem několik hodin prostě uplynout, aniž bych se je pokoušel proměnit v hodnotnou zkušenost.
Bylo to překvapivě příjemné.
Zpočátku mě sice trochu znervózňovalo, že mě nikdo nepotřebuje, ale postupně jsem si zvykl. Telefon mlčel, e-maily počkaly a svět zjevně nepotřeboval mou spolupráci.
K večeru jsem začal přemýšlet, zda jsem čas využil správně. Dokonce mě napadlo sepsat, co jsem se naučil.
Pak jsem si uvědomil, že bych tím všechno zkazil.
Pro jednou jsem nechal odpoledne na pokoji.
Nic zásadního se nestalo. Nikdo mi nepogratuloval, nic jsem nezlepšil, nic nového se nenaučil a nemohl jsem předložit jediný výsledek.
Svět si vedl pozoruhodně dobře i beze mě.
To jsem snášel hůř než pondělní rána.
Nakonec jsem si sedl a napsal o tom.
Přece nenechám celé zbytečné odpoledne přijít nazmar.





