Článek
O zdraví na předplatné a životě pod odborným dohledem
Bývaly časy, kdy měl člověk prostě tělo.
Samozřejmě ne dokonalé. Ne takové, které by se každé ráno hlásilo do služby svěží, pružné a s vděčnými klouby, jako by noc strávilo na švýcarské regenerační klinice. Občas bolelo, někde táhlo, jindy se unavilo. Někdy mu bylo horko, jindy zima a některá rána působila dojmem, že si ho přes noc někdo vypůjčil a vrátil v poněkud nezdvořilém stavu.
Přesto bylo tak nějak naše.
Ani minulost nebyla zdravotnickým rájem. Jen bolavé koleno ještě nemělo zákaznickou linku s měsíčním předplatným.
Nebylo nutné o těle psát zprávy, vykládat každý jeho projev ani se radit s odborníkem, zda levé koleno vysílá hlubší poselství, nebo je to prostě levé koleno s jistými životními zkušenostmi. Člověk vstal, protáhl se, občas sykl, povzdechl si a s větší či menší důstojností pokračoval.
Tělo bylo domovem.
Ne vždy pohodlným, dobře vytápěným či pečlivě udržovaným. Ale místem, odkud jsme se dívali na svět. Kde jsme se radovali, báli, milovali, styděli, jedli a stárli. Někdy jsme v něm jen seděli na židli, bez sebemenšího plánu osobního rozvoje. Mělo své vady a rozmary, ale ještě nepřipomínalo nedokončený firemní projekt, k němuž je naléhavě třeba přivolat poradce.
Pak se náš vztah k němu změnil.
Zpočátku jsme mu jen věnovali větší pozornost. Chtěli jsme vědět, co snese, co mu nesvědčí, proč se někdy špatně vyspíme a proč už ve tři odpoledne působí dotčeně. Na tom by nebylo nic špatného. Tělo si trochu péče zaslouží. Koneckonců už pozoruhodně dlouho snáší, že v něm žijeme.
Problém možná nastal, když se z pozornosti stal dohled.
Už v něm nebydlíme, ale spravujeme ho. Nenasloucháme mu, monitorujeme ho. Nejsme unavení, máme deficit regenerace. Nespíme špatně, zhoršují se nám spánkové ukazatele. A když se necítíme dobře, půjde nejspíš o nedostatek hořčíku, narušený mikrobiom či hormonální nerovnováhu. Něco, co zní dost vážně, abychom si okamžitě něco objednali.
Ráno už tedy není probuzení.
Spíš zasedání menší vyšetřovací komise.
Jednoho dne se člověk výjimečně probudí svěží. Nic ho nebolí, má dobrou náladu, dokonce i káva voní slibně. Pak se podívá na hodinky.
Výsledek je zdrcující. Spal nekvalitně, regenerace je nedostatečná a organismus podle přístroje sotva zvládne náročnější výkon. Hodinky přesně vědí, kolik času strávil v hlubokém spánku, kolik ve fázi REM a jakou část z toho jsou ochotny úředně uznat jako odpočinek.
Člověk zaváhá. Snaží se vzpomenout, kdy vlastně spal tak špatně. Nedaří se mu to. Než dopije kávu, cítí se opravdu unavený.
Hodinky mohou být spokojené.
Člověk totiž stále méně věří sám sobě. Raději svému zápěstí.
Kdysi jsme poznali únavu podle toho, že jsme byli unavení. Byl to prostý, osobní a komerčně nevděčný systém. Dnes je k únavě potřeba graf. Když řekneme, že nám není dobře, je to jen dojem. Když aplikace oznámí nízké skóre regenerace, jde téměř o úřední varování.
Člověk se tomu nejprve směje.
Večer si ale pro jistotu vezme hořčík.
Kolem těla už totiž stojí celá armáda ochotných pomocníků. S laskavou tváří, samozřejmě. Zdraví není jen stav, ale také trh. A velmi vděčný, protože lidská úzkost si dovolenou bere zřídka.
Jste unavení? Nabídnou energii. Ve stresu? Relaxační program. Nespíte? Podporu spánku. Jíte? Podporu trávení. Nejíte? Koučink půstu. Cvičíte? Regeneraci. Necvičíte? Motivaci.
Trh při nás stojí jako starostlivý přítel.
Jen na každou svou starost vystaví fakturu.
Tato péče mluví mimořádně jemně. Neřekne, že je něco špatně. Jen že by to mohlo být lepší. Netvrdí, že žijeme nesprávně. Nabízí optimalizaci. Člověk se necítí nemocný, pouze zdokonalitelný.
A možnost neustálého zdokonalování je jednou z nejpříjemnějších hrozeb naší doby.
Vitaminy si v tomto světě založily vlastní malé impérium. Kdysi je člověk přijímal v jídle, ze slunečního světla, případně z jablka, které ještě neneslo na slupce svědomí celé západní civilizace. Dnes je vitamin téměř životní filozofií. Mravní klid uzavřený v kapsli. Člověk ji spolkne a na několik vteřin získá pocit, že udělal něco pro svůj život.
Existují přípravky na soustředění, stres, imunitu, vlasy, nehty, sedavý i aktivní život. Brzy patrně přijde také vitamin pro ty, kteří už nedokážou sledovat, jaké vitaminy by vlastně měli užívat.
To by mohl být první skutečně upřímný výrobek na trhu.
I výraz „doplněk stravy“ je pozoruhodně taktní. Neuráží nás tvrzením, že jíme špatně. Jen nabízí doplnění. Diskrétně, vědecky, kapslí s názvem delším než středně významná evropská mírová smlouva. Za půl minuty uvěříme, že jsme bez ní dosud přežívali čirou náhodou.
Snídaně tak přestává být jídlem.
Stává se protokolem.
Člověk stojí v kuchyni ještě napůl ve snu jako asistent přidělený vlastnímu tělu. Voda s citronem, vitamin D, hořčík, probiotika, kolagen a zelený prášek, který na fotografii připomíná svěží louku, ale chutná spíš jako nepovedený zemědělský pokus.
Káva je samostatná kapitola. Jednou jed, podruhé lék, rituál, závislost, povzbuzující prostředek i náhražka osobnosti. Záleží na tom, který odborník právě mluví a co prodává.
Člověk někdy nostalgicky vzpomíná na dobu, kdy ke snídani stačil chleba s máslem, káva a trocha výčitek. Dnes i výčitky přicházejí bez lepku, s ohledem na laktózu a inzulin, pokud možno v udržitelném obalu.
Samozřejmě je snadné se tomu smát. Dokud se člověk jednoho večera nepřistihne, jak zjišťuje, zda má dost hořčíku.
Zdravý rozum je skvělá věc. Jen někdy nevíme, kterou kapslí ho podpořit.
Je-li dnes něčeho skutečný nadbytek, pak lidí, kteří vědí, jak se má žít. Zejména jak mají žít druzí.
Zdravotní kouč, mentor životního stylu, poradce pro hormonální harmonii či stratég vnitřní rovnováhy mluví s jistotou člověka, který k našemu tělu dostal návod a my ho nedbale vyhodili i s krabicí.
Velkou odbornou předností kouče je schopnost objevit souvislost úplně všude.
Člověk jen sedí unaveně na židli s prostým podezřením, že toho tento týden bylo moc. Odborník už ale vidí hlubší vzorec. Energetický blok. Podvědomou sabotáž. Buněčný odpor. Nevhodnou ranní rutinu. Trauma z chleba v dětství. Anebo nenápadný příznak toho, že jsme si ještě nekoupili dvanáctitýdenní program.
Jak uklidňující je příslib dvanácti týdnů. Naučíme se jíst, spát, dýchat, chodit, odpočívat, říkat ano i ne. Všechno, co jsme dosud prováděli krajně nezodpovědně bez odborného dozoru. Pravda, tehdy k tomu nebyl pracovní sešit, uzavřená skupina ani pravidelná živá vysílání. Lidstvo to přesto nějak přežilo.
Zřejmě netušilo, jak velké riziko podstupuje.
A pak je tu slovo, bez něhož dnes už skoro nelze nic dělat pořádně.
Vědomě.
Nechodíme na procházku, ale vědomě se propojujeme se svým tělem. Neobědváme, ale praktikujeme vědomé stravování. Neodpočíváme, navracíme se k vnitřnímu rytmu. Brzy si člověk ani nevypije sklenici vody, aniž by to vypadalo, že uzavírá tichou dohodu s vesmírem.
Z těla však netěží jen průmysl alternativní moudrosti. Této příležitosti si všimlo i soukromé zdravotnictví. Nejistota totiž působí mnohem důvěryhodněji, když dostane podobu laboratorního vyšetření a prémiového balíčku.
Moderní preventivní balíček je zvláštní žánr. Člověk vstoupí do dokonale osvětlené ordinace. Recepční je milá, pohovka béžová, voda s citronem. Na stěně visí abstraktní obraz, snad znázorňující proměnu úzkosti v prémiovou službu.
Člověk vlastně neví, čeho se bojí. Jakmile má ale strach recepci, ceník a fakturu, působí mnohem vážněji.
Vyšetření samozřejmě může být důležité a prevence užitečná. Ani satira se bez špetky zdravého rozumu neobejde. Potíž začíná tam, kde se péče o zdraví změní v úzkost na předplatné. Už se nesledujeme proto, že chceme žít, ale ze strachu, že jsme zapomněli něco zkontrolovat.
Tělo pak už není domovem.
Je podezřelou nemovitostí, v níž neustále hledáme závady.
Když jsme se naučili tělo měřit a podezírat, přišel čas je také uklidnit. Pokud možno v předem rezervovaném termínu a měkkém županu.
Svět wellness nabízí zvláštní útěchu. Člověk při vstupu pochopí, že zde nebude pouze odpočívat, ale také kultivovaně dokazovat, že si odpočinek zaslouží. Už úsměv recepční slibuje: vítejte, od této chvíle budete vyčerpaní prémiovým způsobem.
Člověk se celý týden vyčerpává a o víkendu se ponoří do bazénu zvaného „zážitková zóna“ v naději, že voda z něj smyje kalendář, e-maily, termíny i kapitalismus. Nesmyje. Nanejvýš ho trochu změkčí, aby v pondělí snáze vklouzl zpátky do systému.
Wellness a fitness jsou zdánlivě odlišné světy. V posilovně platíme za to, abychom se unavili. Ve wellness obvykle mnohem víc za to, abychom si odpočinuli. Oba obory se dokonale doplňují.
A člověk je vděčný oběma.
Fitness mluví tvrdším jazykem. Tělo už není tělo, ale probíhající transformace. Biologický startup, jemuž zatím chybí investiční disciplína.
V posilovně lidé dobrovolně trpí mezi stroji a nápisy na zdech je ujišťují, že nejde o utrpení, nýbrž o charakter. Běžecký pás je ostatně možná nejčistší symbol moderního života: člověk se potí, bojuje, postupuje, podává výkon a přitom zůstává přesně na místě.
Filozofie to někdy zbytečně komplikuje.
Pohyb, odpočinek i prevence samozřejmě zdraví prospívají. Jen se péče o ně postupně změnila v samostatné povolání. Vyžaduje čas, peníze, znalosti a disciplínu. Někdy připomíná druhé zaměstnání.
S jediným rozdílem: tady zaměstnanec platí zaměstnavateli.
Za vším je však starší a vytrvalejší pocit. Strach ze stárnutí, nemoci, slabosti. Z toho, že nám tělo jednoho dne nezdvořile připomene, že není aplikace, stroj, značka ani projekt, ale něco živého, křehkého, pomíjivého a poněkud tvrdohlavého.
Právě s tím se naše doba smiřuje nejhůř.
Tělo totiž nelze optimalizovat úplně. O své tělo můžeme pečovat, posilovat je, dopřát mu pohyb, přijmout je a naslouchat mu. Ale nemůžeme je definitivně porazit.
Právě to je na tom možná nejtrpčí.
Tělo nebude navždy dodržovat sjednané termíny. Nezajímá ho naše osobní značka, neohromí je prémiové členství ani motivační nápis na zdi.
Jednoho dne prostě oznámí: dnes ne.
Člověk tam stojí.
Se svými kapslemi.
Hodinkami.
Programem.
Cíli.
Wellness poukazem.
A PDF, které mu poslal kouč.
A najednou pochopí, že tělo možná nikdy nebylo projektem.
Bylo domovem.
Jen jsme mezitím jeho správu zadali subdodavatelům.
