Článek
Máme za sebou sváteční (čti prodloužený) víkend. Pro většinu lidí znamená především to, že si udělají pár dní volno a dopřejí si minidovolenou. Seberou rodinu, promění se v oddané partnery nebo odjedou na romantický víkend ve dvou. Což všechno platí pro partnery oficiální.
Svátky a prodloužené sváteční víkendy totiž mají jedno specifikum. Ve vztazích, kde nám ten druhý tak zoufale nerozumí a kde si oba žijeme už roky po svém, se totiž najednou ukáže, že ona třeba ta druhá strana to vidí trochu jinak. A logicky očekává, že dlouhý sváteční víkend bude rodina nebo dvojice trávit společně. Což je v pořádku. Dokud v tom není ještě strana třetí.
Když jsem věnovala cílený čas rozhlížení na seznamkách, v mé věkové skupině se ukázal dost zajímavý fenomén. Sedmdesát procent pánů, co se mi ozvali, bylo zadaných. Sedmdesát procent. V manželství nebo neoficiálním dlouhodobém svazku. Možná nespokojených, jistě. Možná hledajících povyražení na jednu noc (které jsem explicitně nenabízela). Možná se jen bavili po večerech, než manželka udělá úkoly s dětmi, uvaří večeři, umyje nádobí, namaže dětem svačiny, zkontroluje aktovky…
Mimomanželské, a zahrňme do toho i mimopartnerské, vztahy jsou něco natolik běžného, že je vnímáme jako normální. Nezahrnují jen model starší úspěšný pán - mladičká studentka/sekretářka. Když se rozhlédneme kolem sebe, vzpomeneme si na někoho, kdo něco podobného prožil nebo prožívá. Mám kamarády, kteří se netají tím, že mají bokovku. Mám kamarádky, které udržují roky „vztah“ s někým, kdo je navštěvuje, než se vrátí k manželce. Někdy to bývá s nadějí, že se jednou vracet domů přestanou. Někdy je to racionální úvaha, kdy druhá strana taky nehledá plnohodnotný závazný vztah a nechce řešit každodennost. No a někomu na těch seznamkách třeba stačí vědomí, že „by to ještě šlo“, ale k ničemu v reálu nedochází.
Ale pak přijdou dny, kdy tohle nastavení zakalí mráček. Delší víkend, kdy Máňa i Jana jedou s tím svým do Říma nebo do Paříže, kdy Fanda vzal rodinu do Krkonoš, kdy Vondráčkovi, co spolu už měsíce normálně nepromluvili, jedou svorně na chatu i s širší rodinou. A člověk, který je tím občas navštěvovaným, má najednou spoustu času a do toho Říma nebo do Krkonoš může odjet s kamarády v obdobné situaci, nebo se tři čtyři dny doma litovat.
Anebo se taky může zamyslet, jestli náhodou jen nesedí věčně na gauči a nečeká, až na něj zbude čas. Tyto nevztahy mají totiž dost často jeden typický rys: společný čas je diktován tím, kdy může ten, kdo má ještě další rodinné závazky. Ten se musí řídit podle zbytku rodiny. A když nějaký čas zbude, může to okénko věnovat jinde. Strana nezadaná čeká, kdy se okénko vytvoří. Někdy to pak vede k absurdním situacím, kdy strana nezadaná sedí doma u telefonu a prostě a jednoduše čeká na zavolání, vždy připravena.
Jenomže i strana nezadaná má svůj život, nebo by ho mít měla. Měla by dělat, co potřebuje i co chce. Bavit se. Pracovat. Odpočívat. Dělat si něčím radost. Rozvrhnout si nějak čas. Odjet do toho Říma nebo do Krkonoš i jindy než ze středy na čtvrtek, kdy doprovod jede na služební cestu.
Někdy nám může v životě vyhovovat, že jsme ti, kdo pasivně čekají, co na ně zbude. Nic neřešíme. Ale všichni si zasloužíme hrát ve svém životě hlavní roli. Možná nejsme v té hlavní roli pro někoho druhého, ale měli bychom být tou hlavní postavou aspoň sami pro sebe. Při čekání na telefonát, až skončí další prodloužený víkend, může život utéct rychleji, než by se nám líbilo.
