Článek
V tomhle nastavení funguje možná víc žen, než si myslíme. A nejsou to jen dvacítky, co hledají sponzora. Na jednu stranu je to asi pochopitelné - z jejich pohledu. Když se muž dostane do středního věku, můžeme ho zařadit do jedné z mála kategorií (ženy taky, samozřejmě, jen ty kategorie jsou maličko odlišné). Buď je to celoživotní starý mládenec, upnutý obvykle na maminku. Nebo muž, kterému kamarádi, případně alkohol byli bližší. Zhrzený rozvedenec, který na ženy zanevřel. Což jsou pánové, kteří úplně snem dam nebývají. Anebo muž zadaný. Pokud by zadaný náhodou zrovna nebyl, tak jen proto, že jeden vztah mu zrovna skončil a ta vnadná kolegyně ho ještě nestačila ulovit. Ale okénko, kdy je k dispozici, je nesmírně krátké - už jen proto, že takový muž je zboží nedostatkové.
A tak si některé ženy řeknou, že hledat v tomto věku muže volného a vhodného pro vztah je statistická nemožnost, a obrátí svůj zrak do vod mužů zadaných. Ženatých, v dlouholetých vztazích, s dětmi. Možná dětmi odrostlejšími a ta stará bréca, co s ní žije dvacet let, už ho přece nemůže bavit! Děcka se z toho oklepou, teď už ho přece nepotřebují!
„Jsem tak trochu ženatý.“
Lásce neporučíme. Někdy se zakoukáme do míst, kam bychom v prvé řadě vůbec ani nakukovat neměli. Ale stane se. Důležitější je, co se stane dál.
„Ulovit ženáče“ vlastně zas tak těžké není. Když jsem kvůli knize strávila měsíc na internetové seznamce, v mé věkové skupině mě oslovovali muži, kteří byli zadaní, sami od sebe. Zadaných bylo neskutečných 70 procent z těch, co se mi ozvali. Jistě, byl to malý statistický vzorek, určité demografie, přesto mě to číslo překvapilo. Všichni z nich pochopitelně nechtěli bořit a pálit mosty. Chtěli flirt, pobavit se, zkoušeli, jestli by ještě mohli, toužili po mimomanželském úletu, který by třeba v reálu nedotáhli ani ke schůzce u kafe, natožpak do konce. Někteří byli i dotčení, když jsem je s díky za zájem odmítla, že o zadané pány neusiluji. A některé kamarádky si málem klepaly na čelo, co bych teda jako chtěla.
Co chceme a co ne?
Co bych chtěla? Případně co bychom měly chtít? To je otázka za milion. Spousta lidí neví, co by chtěla. Další skupina si myslí, že ví, co chce, a pak se diví, když to dostane. A někdo si jen myslí, že ví, co chce.
Zato však docela dobře obvykle víme, co nechceme.
Já vím, že nechci muže, kterého bych musela odvést od nějak fungující rodiny, jen abych nebyla sama. Jistě, některá partnerství nefungují, někdy spolu lidé zůstávají ze setrvačnosti nebo možná pohodlnosti, někdy z praktických důvodů. A někdy spolu jen neumějí mluvit a na vztahu pracovat i ve chvílích, kdy se věkem proměňuje. Chtěla bych ale muže, který se mnou bude za pár let jen z pohodlnosti nebo lenosti? Muže, který problém v našem vztahu vyřeší tím, že odejde za jinou ženou? Nebo bych chtěla muže, který si vztahem se mnou zvyšuje sebevědomí, ale svátky, víkendy a dovolené tráví s rodinou a já jsem ta, kdo zůstává pěkně v přítmí, aby se o mně nevědělo?
Já vím, já vím, s tou druhou to přece bude něco úplně jiného. Teď teprve to bude ta pravá láska. Ten stávající vztah byl omyl. Slečno, moje žena mi nerozuměla. Byli spolu jenom kvůli dětem.
A ano, vím taky, že občas se první vztah opravdu přežil a ti dva spolu jsou skutečně jen proto, že zatím neměli důvod něco řešit. Nový vztah, jednoho nebo druhého, může být jen takovým pomyslným nakopnutím ke změně. Tyhle případy samozřejmě existují. Známe je všichni. Nebo jsme o nich slyšeli. Četli. Viděli je ve filmu. Ale ano, existují, to nepopírám. A nepopírám ani, že vznikly spokojené vztahy tím, že někdo někoho „ulovil“ a „uvolnil“, i když byl ten druhý ve vztahu jinde.
Lidské vztahy jsou nesmírně složitá záležitost, ale občas si je tak trochu komplikujeme my sami. Záměrně, nedomyšlením, cíleně, omylem, slabostí, pohodlností, kdoví. Přesto si pořád říkám, jak se žije s vědomím, že mám vedle sebe muže, který se neuvolnil sám.
