Článek
Nikdo z nás není ostrov a člověk je tvor společenský. Těmito dvěma tvrzeními bych mohla začínat snad každý svůj článek o vztazích. Nechceme projít životem sami, nebo aspoň naprostá většina z nás. To platí bez ohledu na zrovna aktuální roční období. Ale v některých částech roku jako by se nám lidské blízkosti zachtělo trochu víc.
Aspoň to tvrdí ti, kdo začali mluvit o jevu, který získal označení „cuffing season“. Co to vůbec je? Ve zkratce období roku, kdy nechceme být sami, chceme navazovat vztahy, k někomu se připoutat. Má to prý zahrnovat především období od nastupujícího podzimu a zimní měsíce.
Svoji logiku to asi má. Přes léto máme spoustu aktivit, setkáváme se s přáteli, pořádáme grilovačky, chodíme na výlety, vídáme se s lidmi, na které nemáme v průběhu roku tolik času. Najednou totiž ubydou různé povinnosti nebo se jen docela obyčejně prodlouží den a máme volné chvíle.
Podzimní zakuklení
S nástupem podzimních mlh se zavíráme doma. A tam často ti kamarádi nejsou. Tma nastane už vpodvečer, nikam se nám moc nechce. Nejradši bychom strávili příštích pár měsíců na gauči, sjížděli jeden film a seriál za druhým, popíjeli kakao a zavrtali se pod deku. Ideálně s někým vedle nás, protože jinak to v těch mlhách a plískanicích může být docela melancholické.
Zimní sezona je navíc také plná různých večírků a většího než malého množství rodinných setkání. U nás řešíme túry po příbuzných přes vánoční svátky, v některých zemích se pořádají velké rodinné večeře už od listopadu. A na těch večeřích se často objevují třeba i tetičky ze třetího kolena, které by pro nás měly toho úžasného vnuka své sousedky, co je taky sám a co bychom se k němu tak báječně hodily!
V takových chvílích se nám pak mnohem víc hodí nějaký partner, i kdybychom s ním plánovali prožít jenom jednu zimu. A jednoho silvestra. Zažili jste totiž někdy situaci, že slavíte silvestra, skvěle se bavíte, ale jak se blíží půlnoc, uvědomujete si čím dál víc, že si nemáte s kým dát pusu na nový rok, zatímco se všichni kolem vás budou líbat jako o závod?
Sezona připoutání
Tak se začalo rodit cosi, co se někde označuje právě jako ona zmíněná „cuffing season“, sezona připoutání se. Na chvíli, na pár měsíců, na období rodinných oslav, abychom měli důvod se omluvit, až nás bude někdo zase dávat dohromady s kýmsi, koho bychom si po svém boku představit nedokázali ani ve snu.
Je ovšem otázka, jak moc je to trend, který se týká jen určité věkové skupiny, nebo určité skupiny geografické, a jak moc to má šanci se ujmout. Pořád si chci myslet, že by bylo fajn hledat partnera na období trochu delší než někam do března. A myslí si to se mnou i pár dalších lidí.
Před několika dny, kdy jsem o tomto jevu slyšela debatu, jsem se totiž zeptala na twitteru, nakolik může být zajímavé hledat životní lásku na čtvrt roku. Padesát procent těch, co odpověděli, by chtěli někoho vedle sebe bez ohledu na roční dobu. Výlučně na zimu by se to zamlouvalo necelým devíti procentům. No a třetina nechtěla vůbec nikoho a na zimu se nejlépe zavrtat na ten gauč sami.
Asi mě těší, že partnerství ještě pořád vnímáme jako něco, co nás má provázet životem, nejen podzimními deštivými dny. Mít po svém boku někoho, kdo nám přinese horké kafe, podívá se s námi na film a s kým můžeme v lednu vyrazit na mrazivou procházku čerstvě napadaným sněhem, je moc fajn. Ale nechci žít ve světě, kde se v březnu rozloučíme jenom proto, že vykouklo slunce a rtuť teploměru začala šplhat zase výš.
