Článek
Znáte tu možnost telefonů označit někoho jako krizový kontakt, člověka, kterému se má zavolat, kdyby se něco dělo? Obvykle to bývá váš životní partner. Nebo matka. Nebo třeba váš právník. Tomuto člověku byste se měli ozvat, když najdete jeho číslo v telefonu poté, co vám muži v černém vymazali paměť, protože se dá předpokládat, že zrovna on vás bude znát nejlépe.
Stejně jako tento krizový kontakt máme všichni ještě kontakt nejoblíbenější. Svého oblíbeného, nebo nejoblíbenějšího člověka. Kdo to je? Jednoduše člověk, kterému se ozveme jako první my, kdykoli něco prožijeme, potkáme, vidíme, řešíme. Povýší vás v práci, nebo naopak dáte výpověď, vidíte nádherný západ slunce, najdete naprosto úžasnou slevu na dovolenou. Nejoblíbenější člověk je ten, který je u vás na prvním místě. Nemluvím teď o tom, že matka bude mít na prvním místě malé dítě. Mluvím o dospělých vztazích. S tím malým dítětem ani matka neprobírá povýšení v práci nebo nabídku jít pracovat do jiného města.
Většina z nás má zkrátka někoho, komu zavoláme jako prvnímu, když se nám děje něco fajn i něco, co fajn není ani trošku. Neděláme to vždycky vědomě, dost často je to automatická reakce. Reakce, která vypovídá o tom, jak vztahy ve svém životě vnímáme.
Kdo je pro nás priorita?
Když se zeptáme, kdo je pro nás v životě (z dospělých) nejdůležitější, řekneme, že náš partner, pokud žijeme v partnerství. Ale pak nás povýší v práci, a my zavoláme mámě, sestře, kamarádovi, svému trenérovi, a pak teprve člověku, se kterým sdílíme domácnost. Že tohle byste nikdy neudělali? A opravdu jste to v nějaké podobě už neudělali?
Často se mluví o prioritách, o tom, co nebo kdo je pro vás nejdůležitější. Za nejdůležitější označujeme spoustu hezkých, kladných věcí, vztahy podle pořadí, jak se asi očekává, svoje zdraví, péči o rodinu i světové oceány. Slova snesou hodně. Jenže pak přijde realita, a rodinu odbudeme tím, že musí počkat, až nám zbude čas, zdraví jde stranou, protože ta jitrnička tak hezky voní a tím pivem ji spláchnout musíme a na nějaký pohyb dneska nemáme pomyšlení, to dá rozum, a oceány jsou super, jasně, ale přece se nebudeme omezovat.
Stejně tak mluvíme o prioritách ve vztazích a mezi lidmi. Jenomže ten člověk, který je pro nás prioritou na papíře, musí počkat, až doděláme tuhle práci, pobavíme se s kamarády, sejdeme se známými, doděláme tohle a tamto, ale pak už si určitě uděláme víkend jenom sami pro sebe, stopro!
Jste tu pro sebe?
Všichni potřebujeme být pro někoho v životě prioritou. Měli bychom být prioritou sami pro sebe, to v první řadě. Ale potřebujeme cítit, že jsme důležití ještě pro někoho, že na nás někomu záleží. Ne každému život tento pocit dopřává. A ne každý ho umí dát. Ale je v naší moci dát člověku vedle sebe znát, že pro nás důležitý opravdu je. Ne tak, že to budeme jenom říkat. Ale tím, že si na toho druhého uděláme čas. Že mu věnujeme svou pozornost, když s námi mluví, a nebrouzdáme přitom telefonem. Že vnímáme, co má a nemá rád. Že ve dny, kdy nejsme spolu, si vyhradíme třeba pouhých pět minut, abychom si zavolali, nebo napsali zprávu na dobrou noc. Že právě tomu člověku zavoláme jako prvnímu, když nás něco potká.
Máme své oblíbené lidi. Máme i své nejoblíbenější. Nejsou to ti, o kterých to říkáme. Jsou to ti, s nimiž trávíme nejvíc nepracovního času. Ti, které máme v tom telefonu ve výpisu hovorů a na whattsappu někde nahoře, protože s nimi komunikujeme nejčastěji a nejvíc.
A víte co? Zkuste se do svého telefonu podívat. Je člověk, o kterém říkáte, že je pro vás nejdůležitější, na jednom z horních pěti míst?
