Článek
Nepatřím k ženám, které s jekotem vyskakují na nejbližší nábytek, jakmile spatří pavouka nebo jiný hmyz. Dokud to má už nohy nebo křídla, jsem s tím v míru. Ano, vadí mi, když mi to ožírá kytky v domácnosti, bzučí kolem hlavy, kouše mě to, spřádá to nadměrně velké a viditelné pavučiny, otravuje mě to svou přítomností jako podzimní všudypřítomné octomilky nebo to zkrátka ruší a obtěžuje. Ale nešílím z toho.
Jednou do roka si procvičím i nakládání s většími tvory. Obklopená zahradou ze všech stran, jsem ideální zkratkou pro různé kobylky a podobnou havěť. Ta si najde cestu dovnitř, i když všechna otevřená okna poctivě zatahuju záclonou. A netrefí ven. Stejně jako včera.
Včera mě totiž něco cvrnklo do čela. Než jsem stačila dojít pro obvyklou humanitární výbavu (sklenička a podkládací papírek, abych tvora nabrala a vyhodila do světa tam venku, když neplatí nájem), zase to někam zmizelo.
Tak jsem nechala další problémy až na ráno. Jenomže se ozvalo šustění. A šustění po půlnoci ve ztemnělém bytě, když nechováte žádné tvory a není tam žádný tvor ani na návštěvě, je vždycky podezřelé.
Při nějakém třetím kolečku rozsvítit - propátrat - nic nenajít - zhasnout jsem to objevila. Kobylka. Zelená vypasená kobylka. Hop jak od včelky Máji. Na místě, odkud se odlovit nedal.
Někdy kolem půl třetí bylo jasné, že noc strávíme společně.
Ráno bylo jasné, že mám podnájemníka minimálně na další den.
A nejjasnější že všeho bylo, že ulovit musím, nebo mám nového spolubydlícího.
Jednou z nevýhod single života totiž je, že sami žijete, jen pokud se o to taky sami postaráte. Když se k vám nastěhuje pavouk, kobylka, můra nebo třeba kněžice, nemůžete udělat smutné oči a poprosit toho vedle vás, ať nastalý problém vyřeší. Není tam žádný chrabrý rytíř, na kterého problém s kobylkou můžete hodit.
Můžeme být chrabré, jak jen chceme. Můžeme zvládat zasedačku plnou lidí, tělocvičnu plnou rozjařených sportovců, třídu plnou předpubertálních děcek naladěných ještě prázdninově, ale jsou chvíle, kdy je fajn mít vedle sebe někoho dalšího. Protože než dojdete pro tu skleničku a podkládací papírek, může někdo druhý vyřešit odlapení koníka tak, aby tou skleničkou bylo vůbec co přiklápět. Anebo může někdo vyšší dosáhnout na havěť na místa, kam vy potřebujete štafle ze sklepa. Vůbec nejlepší pak je proměnit se na pár vteřin v princeznu, která tentokrát vážně, ale vážně potřebuje zachránit. A nabídnout muži po svém boku možnost se tím zachráncem stát.
Když se pro své psaní bavím s různými ženami i muži o vztazích, jedna věc zaznívá docela často. Muži potřebují mít pocit, že jsou ochránci. A ženy, jakkoli samostatné, vítají, když občas nemusejí zvládat všechno samy.
Dnes už neřešíme, že musíme zůstat ochráněné v jeskyni před tygry a medvědy. Dnes se těmi útočníky stali pavouci a protivné octomilky. Většinou nám od nich žádné skutečné nebezpečí nehrozí, zas tolik prudce jedovatých tvorů hmyzí říše tu s námi nežije. Ale to neznamená, že si nevyjeknete, když do vás o půlnoci někdo vrazí ve vaší vlastní posteli, kam jste zrovna nikoho nezvali. V takové chvíli by se i té nejsamostatnější ženě hodilo, kdyby mohla přejít do módu princezny ohrožované drakem a po svém boku by měla toho rytíře, který draka zažene. A rytíř pak může uléhat s pocitem, že svou princeznu ochránil před veškerými nebezpečenstvími.
Nemusíme žít jako v pohádce, ani nemusíme po tradičním pohádkovém rozložení rolí nijak toužit. Přesto v nás zůstává hluboce zakořeněno něco, co s těmi pohádkami souvisí. A co oslovuje poměrně důležitou potřebu každého z nás: nebýt na všechno jen sami.
A je pak úplně jedno, že tím, kdo narušil váš klid, byla obyčejná malá kobylka.
