Článek
Před několika dny odešla legenda Dolly Parton. Nemusíte poslouchat country, abyste na její jméno někdy někde narazili. Krom toho, že byla autorkou jedné z nejslavnějších písní světa, u kterých nevíte, že ji napsala zrovna ona, tak taky vynikala jednou věcí. Nikdy ji nikdo neviděl nenačančanou. „Když jdu ven, i kdyby to bylo jenom před vlastní dům, může mě někdo vidět. A ten někdo si zaslouží vidět Dolly, když přišel s tím, že chce Dolly.“ Upnuté šatičky, plný make-up, načesané vlasy (nebo v tomto případě paruka), vysoké podpatky se staly jejím poznávacím znamením.
Byla výjimečná, ale nebyla v tomhle ohledu výjimkou sama. Moje babička nevyšla na ulici nenamalovaná a s neupravenými vlasy. Po operaci ji ze všeho nejvíc zajímalo, jestli jsme jí do nemocnice přinesli pudr. Určitě i vy máte ve svém okolí někoho, koho si nedokážete představit v teplácích s vytahanými koleny a ušmudlaném tričku s dírou pod paží. A bez řasenky. Ostatně, sama jsem na veřejnost začala chodit s „nahým obličejem“ až docela nedávno. A to ještě jen výjimečně.
A pak jsem v pátek svázala vlasy do drdolu, řasenku ani nevytáhla a vydala jsem se do světa.
Znám ženy, které neupravené neuvidíte. Znám ženy, které by si řasenkou vypíchly oko. A znám ženy, jejichž partneři (podotýkám, že z valné části bývalí) měli výhrady vůči jakémukoli líčení a úpravám. Nemyslím teď napíchnout rty, přifouknout prsa, nalepit nehty, naplést vlasy. Myslím ten pudr, řasenku, rtěnku. Ne proto, že by tak horovali pro přirozenost. Ale kdyby se jejich žena upravila víc, určitě je to jenom proto, aby tam venku ve světě sváděla jiné chlapy!
Každý máme samozřejmě nějaké preference a něco se nám líbí víc, něco míň. Jsou muži, kterým se líbí Dolly tohoto světa, a muži, kteří vyhledávají spíš typ éterické víly. Holky to mají taky tak. Někomu se bude líbit muž s vousy, někomu bez vlasů, někdo nedá dopustit na menší bříško, někdo se zalíbením koukne na větší svaly a konečně pro některé ženy bude ideál profesorský typ s brejličkami a dýmkou.
Trochu potíž asi nastane ve chvíli, kdy tyhle svoje představy začneme někomu vnucovat. Ponižovat a urážet ho, když chce něco jiného. Pak to už asi nebude jenom o vzhledu toho druhého, že?
Jak jsem v pátek vpodvečer cestou na trénink potkala toho známého, vlasy v drdolu, nenamalovaná, s lakem na nehty lehounce, ale viditelně oprýskávajícím ze špiček, protože jdu přece cvičit a pak to všechno spravím, něco mi došlo.
Všichni chceme, aby nás naše okolí a potažmo celý svět nějak vnímali. Nějak se vidíme i my sami. A tohle „nějak“ je v naší moci. Netýká se to zdaleka jen té vnější slupky. Ale občas je ta slupka ukazatelem toho, co se odehrává uvnitř. Vyčerpání, vnitřní smutek, pocit, že nic nemá smysl, to vše se docela rychle odrazí i v tom, že nemá smysl si ani vzít čisté triko. Funguje to i naopak. Někdy, když nám není úplně do skoku, pomůže i to, když tak trochu hrajeme a pokusíme se mít pod kontrolou to, co ovládnout můžeme. V případě mé více než osmdesátileté babičky to třeba bylo to, že se chtěla napudrovat, aby si připadala upravená, když musela ležet na nemocniční posteli. Nechtěla být ta odevzdaná nemohoucí stará ženská, chtěla být dáma v letech, která shodou okolností zrovna potřebuje pobýt v nemocnici.
Jít v šatičkách a na podpatcích do lesa je pochopitelně k smíchu. Všechno má své místo a čas. Ale můžu být v těch teplácích (nevytahaných!) a v lese, nebo třeba po tréninku, a připadat si hezky, protože si ještě pamatuju, kdy že jsem si tu hlavu myla naposledy, a i ty pitomé nehty mám v takovém stavu, abych nemusela držet ruce v kapsách.
Holky, buďme občas trochu víc jako Dolly. Třeba si říkáme, že si to svět kolem nás nezaslouží, ale věřte, budeme se cítit líp, až pak třeba potkáme někoho v autobusu.
