Článek
Mohla bych začít tím, že „jsem, jaká jsem“ je ve skutečnosti úvod jedné francouzské básně. Protože se vsadím, že tohle většina lidí, co si tuhle větu dá do bia na seznamkách, netuší. Ale to bychom se rázem ocitli na přednášce z literatury. Možná by byla i zajímavá, jenom nevím, kolik čtenářů bych tím nalákala na své další povídání.
Jsem, jaká jsem. Co si pod tím představíte? Po době strávené na seznamkách a nejrůznějších seznamovacích aplikacích v tom vidím často jen prázdnou frázi. Anebo varování?
Všichni jsme nějací. Všechny nás formuje to, co jsme prožili, poznali, s čím jsme se museli třeba vyrovnávat. Vše, co zažijeme, na nás nějakou stopu zanechá. Někdy je to jizva, někdy zdroj zábavy na večery s kamarády, někdy zas třeba nakopnutí něco dělat napříště jinak. Člověk, který se nepoučí, je odsouzený svoje chyby opakovat. Dobře, někdy si je zopakujeme, i když jsme si poučení odnesli - asi abychom si tu lekci zapamatovali ještě líp. Nebo měli o čem psát knížky.
Všichni jsme nějací, ale dál už se to rozděluje. Někdo na to, jaký je, svede sebevětší sobeckosti a ubližování druhým. Já za to nemůžu! Jsem prostě takový! Někdo to, jaký je, začne používat k takovému drobnému citovému vydíráníčku. Vždyť víš, jak to mám, tak na mě ber ohledy, já za to přece nemůžu, a vůbec, všichni jsou na mě zlí a celý svět se proti mně spiknul!
Taky jsem, jaká jsem. Mám své dobré stránky (určitě by se nějaké našly) a mám věci, kterými štvu i sama sebe. Výhodou toho, že jsem mladá už delší dobu, je skutečnost, že už ty svoje stránky aspoň trochu znám. A protože žiju mezi lidmi, ne na samotě u lesa, učím se s těmi stránkami i nějak pracovat. Pochopitelně pořád spoustu lidí vytáčím svou netrpělivostí, (někdy zbytečně moc) rychlým myšlením a soudy, halasností a všeználkovstvím.
Protože jsem, jaká jsem, musím s tím něco dělat. Pustit třeba ke slovu někdy i druhou stranu. Naplánovat si týden tak, že v něm nemám jen věci, které chci dělat jenom já, ale je tam čas i na druhé. Uvařit jídlo, které třeba není moje nejoblíbenější, ale vím, že jím potěším toho, kdo žije zrovna se mnou. Jít do kina třeba i na něco, co nebude moje první volba, ale vím, že to chce vidět ten druhý a že to chce sdílet se mnou. U dospělých lidí se tomu říká brát ohledy, někdy udělat kompromis, někdy se v něčem možná přizpůsobit. Neříkám potlačit sám sebe a podřizovat se vždy a ve všem. Ale uvědomit si, že to, co vyhovuje mně, nemusí vždycky stoprocentně vyhovovat i někomu druhému.
A pak se vydáte do světa seznamování ve středním věku. Kde potkáte ty, kdo jsou, jací jsou. Na jednoho takového jsem nedávno narazila. Na první schůzce mě informoval, že jeho koníčky a způsob trávení volného času jsou pro něj zásadní a nehodlá na tom nic omezovat. Což je v pořádku. Všichni bychom si i po navázání nového vztahu měli uchovat něco, co je naše, naše koníčky, naše kamarády, to, co máme rádi. Možná trochu nečekané bylo, když to oznámení rozvinul, abych to nemohla pochopit špatně. „Na prvním místě je pro mě můj trénink. Potom moje regenerace. Moje jídlo. Můj odpočinek. Potom mám práci. Ale občas mám volno.“ Ne, nebyl to profesionální sportovec a tréninku věnoval méně času než já, kterou za to platí. Ale respektovala jsem. Mám sama své cíle, své aktivity a rozhodně nechci, zejména v začátcích vztahu, aby se mnou někdo trávil každou volnou minutu. Když mě ovšem pak přesvědčoval, že nepotřebuju večer odvoz z letiště, protože on pro mě samozřejmě přijede, a pak mi odpoledne před nasednutím do letadla oznámil, že nepřijede, protože kluky napadlo, že půjdou na hokej (dívat se na ligový zápas, nikoli hrát), jen jsem se pousmála. Je, jaký je. A zavolala si taxík.
Někdy to jsem, jaký jsem totiž znamená jediné: od školky jsem nevyrostl.
