Článek
Podzim jsem vždycky měla ráda. Nástup babího léta, kdy není vedro a svět pomalu získává barvy. Dýňová polévka. Hrušky a jablka. Svěžest ve vzduchu. Nikdo se nepodivuje, že rozsvěcíte víc světýlek. I občasná mlha se dá dobře snášet, když jste v teple doma.
S podzimem zavírám okna, vytahuju deky, rovnám svíčky, vygruntuju, co přede mnou neuteče, abych se „zazimovala“ do voňavého a útulného útočiště před světem tam venku. Když si k tomu přimyslíte teplý čaj a tlumené světlo, nějakou knížku nebo film, tak je to přesně ten ideál, k jakému mířím. A asi tak dvakrát za podzim ho dosáhnu.
Malý nový rok
Před pár lety se podzim stal taky obdobím, kdy se svět rozhodl testovat, co vydržím. Jako by končící rok probouzel v lidech touhu ještě honem honem splnit, co od daného roku čekali, a udělat teda všechny životní kotrmelce, než se začnou chystat Vánoce. A tak jsem na podzim řešila zásadní životní kroky, zdraví, pracovní změny i nabídky na nové projekty. Loni jsem na podzim dokončila knihu, o rok dřív jsem dokončila vztah, další rok zpátky jednu spolupráci…
1. září, kdy začíná škola, se stává takovým malým novým rokem. Lidé začínají držet diety, začínají zase cvičit, odteď už si hodlají udržovat inbox zero, onu bájnou prázdnou e-mailovou schránku (ještě musím potkat někoho, pro koho je e-mail každodenním pracovním nástrojem, kdo by dosahoval fakt prázdné schránky). A začínají taky dost často vyvíjet iniciativu v práci, která je tak do půlky října přejde. Teď jsou totiž už konečně organizovaní! A všem to ukážou!
Vztahy pod jednou dekou
No a pak je tady ještě oblast vztahová. A tam na nás podzim leze mocně. Blížící se zima, tma, vlezlost, pošmournost a hrozba povinného veselí svátků nás najednou nutí navazovat vztahy, jen abychom na to nebyli sami. V krátkém období od konce letního vedra do zahájení topné sezony je v posteli samotnému člověku zima. Když pak dorazí ještě nějaká rýmička, rozhlížíme se, kdo by nám uvařil čaj a přinesl slepičí polívku.
Má to ovšem i druhou stránku. Přijde první podzimní den, a my si spočítáme, že z roku zbývá už jen čtvrtina. Někdo si po létě uvědomí, že chce žít jinak. Někdo se rozhodne do konce roku ještě uzavřít, k čemu sbíral odvahu zbývajícího třičtvrtě roku. Někdo usoudí, že člověku vedle sebe nechce vymýšlet vánoční dárky. Někdo se poleká, že by ty dárky vymýšlet vůbec měl. Jako bychom začali s podzimem ten rok rekapitulovat a hledat, co ještě stihneme.
Poslední rozchody jsem si odbyla na podzim. Možná v tom sehrálo roli tohle všechno, co jsem právě řekla. Možná to bylo i tím, že pracuju v odvětví, pro které je podzim extrémně stresující. Což znamená, že zešednu, kruhy pod očima se mi prohloubí, jsem unavená a moje trpělivost a ochota snášet některé nápady dozná určitých trhlin. Anebo možná druhá strana chtěla už ty dárky kupovat někomu jinému.
Rande se sebou
Letošní podzim mě ve středu zastihl v nezvyklé situaci, v něčem nové a v něčem dokonale předvídatelné. Dobrá zpráva je, že rozchod se nekoná. Leda bych se rozešla sama se sebou.
Tenhle bonmot mě zarazil. Někdy mám totiž pocit, že se sami se sebou rozcházíme docela často. Zapomínáme na sebe, odsouváme se na poslední místo, až na nás zbude čas, bereme se jako samozřejmost, nevěnujeme si energii ani pozornost. Nejsme na sebe hodní.
Bez ohledu na to, jestli máme vedle sebe někoho, s kým se zrovna můžeme rozejít, sami se sebou bychom se rozcházet asi neměli, ne? Kdo už tu má být pro nás, když ne my sami? Kdo na nás má být hodnější? Kdo nám má věnovat péči, čas a ano, lásku?
Tento podzim jsem se tedy ocitla v situaci, kdy se rozcházet s žádným mužem nebudu. V práci si řeším stresy jako každý rok a uvidíme, co přinese budoucnost. Ale koberce už vyčištěné mám, záclony jsem vyprala, okna umyla, tak můžu vytáhnout deky, srovnat svíčky podle velikosti a začít myslet taky na sebe. A třeba se vzít o prodlouženém víkendu na nějaké pěkné rande. Kam vyrazíte vy?
