Článek
Český showbyznys zaznamenal takovou menší bombu, když oblíbená zpěvačka oznámila po letech rozchod s manželem. Jako by nestačil rozchod sám o sobě, on je ještě navíc civilizovaný a přinejmenším navenek klidný. Nakolik může být ale rozchod klidný a přátelský? Tomu přece nikdo nevěří! Nebo ano?
Když se řekne rozchod/rozvod, většina lidí vidí válku Roseových, létající talíře, naschvály, soudní tahanice, divoké hádky a vyřizování účtů. Sama jsem důkazem toho, že to jde i jinak.
Neříkám, že klidné rozchody jsou bezbolestné, to ani náhodou. Nějakou dobu jste spolu prožili, máte společnou historii, často společný majetek, společné děti, závazky. Nějak se domluvit musíte i tehdy, když ty děti a majetky nemáte. Tohle všechno úplně bez bolesti asi nejde. Ale pro někoho možná i kupodivu to jde bez ubližování.
Je rozvod jen prohra?
Při psaní knihy ŽIVOT VE 280 ZNACÍCH jsem se ptala, jestli je rozvod vždycky jenom prohra. Nejsem statistik ani sociolog, tak to není odborný výzkum, ale vycházelo z toho, že pánové rozvod často brali skutečně jako prohru. U dam zaznívalo, že se jim ulevilo, že se osvobodily. Ale když jdeme pod tu první slupku názorů, zjistíme, že dost často je to směs obou postojů (nebavíme se o vysloveně patologických vztazích, kdy je odchod opravdu osvobození, ba záchrana). Vztah se třeba přežil, dal nám vše, co měl, a my si už pár let uvědomujeme, že v něm nejsme šťastní. Najednou stojíme před vidinou, že máme žít dalších 20, 30, 40 let v něčem, co sice navenek funguje, v čem si navzájem nijak neubližujeme, ale v čem nejsme ani jedna strana spokojení.
Někdy se dá najít řešení, které vztah udrží. Za pomoci odborníků, ochoty ke změně na obou stranách, proměny nějakých pravidel a nastavení. Někdy tím řešením je rozpad takového svazku a změna jeho podoby.
Včera jsem svého exmanžela potkala. Pozdravili jsme se s úsměvem, probrali, co je nového, vyprávěl mi o tom, jak běžel závod, popřáli si hezký den. A někdy si zajdeme zase na kafe. Podotýkám, že nemáme děti, společné psy ani společnou firmu. Nemusíme spolu mluvit už vůbec, když nebudeme chtít. Ale zatímco zůstat spolu, tak mu asi před závodem už dneska svážu tkaničky do nerozvázatelných uzlů, takhle jsme se včera mohli vidět rádi.
Odchod jako záchrana
Když uzavíráme sňatek, asi většina z nás čeká, že je to napořád, bez ohledu na to, jestli jsme sepsali nějakou předmanželskou smlouvu. Ale někdy to zkrátka nevyjde, i když se snažíme sebevíc. Nebo jsme se možná nesnažili dost. Kdoví. Nejde to, nejsme šťastní. A když nejsme šťastní, na tu válku Roseových by mohlo dojít třeba za dalších pět let, až frustrace nabobtná do nesnesení.
Někoho až rozchod přivede k řešení letitých problémů. Někdo si uvědomí, že měl vždycky sen něco konkrétního udělat, ale zasunul ten sen do nejspodnějšího šuplíku manželství. Někdo se začne konečně věnovat sám sobě, ostatně o porozvodovém rozzáření jsme slyšeli asi všichni (nový účes, dámy?, fitko, pánové?). Je otázka, nakolik by mohlo vztah zachránit, kdybychom ty sny, kadeřníky, činky, řešení problémů vytáhli na světlo dřív, ale to už se nikdy nedozvíme.
Nevím, nakolik je rozpad vztahu prohra a nakolik osvobození z něčeho, co nefunguje. Možná je to obojí. Prohráli jsme naději, kterou jsme do svazku vkládali. Osvobodili se z něčeho, co nás už trápilo. I když víme, že je to nejlepší možné řešení pro obě strany, pocit zklamání zůstává. Zklamání nad námi, nad tím druhým, nad osudem, možná nad vším dohromady.
Ale zároveň je to nadechnutí. Možnost odhodit určité závaží, kterým nebyl teď už bývalý partner, ale kterým byl teď už bývalý vztah, jenž přestal dávat, co jsme potřebovali. A taky možnost některé chyby třeba v dalším vztahu neopakovat.
Odchod a rozchod ukončí ten vztah v jeho stávající podobě. Ale může zachránit vztah mezi těmi dvěma lidmi, než se začnou nenávidět.
Ale tím právníkem si to nechte sepsat i tak, jo?
