Článek
Jedna diskuse na sociálních sítích mě přivedla k otázce, která se nad námi vznáší možná generačně, možná výchovou. Placení za ženu. Ne, ne tamto. Myslím obyčejné placení za dámu, se kterou jde muž na schůzku. Nebo se kterou už má vztah.
Pořád se traduje, že zabezpečovat a vydělávat mají muži, ženy se přece starají o děti a domácnost, tak mají práci, ve které nemůžou zůstávat dlouho a jezdit v ní na služební cesty a do večera se dohadovat se správní radou. Tedy logicky mají mít nižší plat. Jsou muži, kteří nesnesou, že by jejich partnerka měla nosit domů víc peněz než oni. A jsou ženy, které nesnesou, když se o ně muž „nepostará“.
Nechme teď stranou skupinu mladých děvčat, které si na živení od pánů postavily kariéru. A nechme dnes stranou i ženy na mateřské, v domácnosti, které se starají o potomstvo rodiny, tedy zabezpečení zákonitě má být na daném otci v tu chvíli.
Na jedné straně pánové často trvají na tom, že ten vyšší příjem mají mít oni, protože se přece práci věnují víc. Na druhé straně jsem nejednou zažila, jak i u prvního seznamovacího kafe pán vyskládal drobné jen za sebe, protože nebude vydávat peníze, když neví, jestli z toho něco bude. A tak tady vznikla zajímavá propast.
„Ženy jsou zlatokopky. Musím zaplatit drahou večeři, výlet, pití, kabelku, taxíky, abych si mohl užít.“
„Muži jsou burani. Nepřinese ani kytku, kafe je moc drahý, ale čeká, že z něj budu na větvi.“
Kdy se stalo, že jsme začali seznámení přepočítávat na drobáky? A kdy se z obyčejné galantnosti stalo něco, co je třeba škálovat a co je taky třeba si zasloužit?
Přinést květinu na schůzku, když se zrovna nechystáte s dámou na několikahodinový pochod lesem, zaplatit kávu nebo skleničku vína, přinést ve vztahu sem tam nějakou drobnost pro potěšení i mimo narozeniny a Vánoce. Za mě je to pořád spíš známka toho, že pánovi na dámě záleží natolik, že jí věnuje svou pozornost. Nejde o výši ceny za pugét, jde o myšlenku. A když pán vyskládá na první schůzce ty drobné do koruny za svoji útratu, musím být zrovna tak připravená zaplatit za sebe. Stejně jako na druhé třetí schůzce zaplatím třeba lístek do kina nebo vstupné někam na rozhlednu zase já.
Velkolepé dary a květinové koše nejsou ukazatelem míry pozornosti, často bývají spíš vyplácením vlastního svědomí. Na druhé straně rozpočítávání útraty na výletě do poslední koruny i u párů, co k sobě už nějaký ten pátek patří, mně osobně přijde poněkud individualisticky separující (hele, jste tam spolu, nebo jste se náhodou potkali na nádraží?).
To zaplacené kafe, jedna květina nebo pralinky (vždycky z hořké čokolády, prosím!) nejsou závazek, velká investice nebo snad kupování času dámy. Jsou obyčejná galantní pozornost, která potěší. A potěší právě tím, že dáma pánovi stála za trochu námahy a přemýšlení (že má ráda tu čokoládu hořkou). Stejně jako on stál za námahu a přemýšlení zase jí, když mu uvařila jeho oblíbené jídlo, až se dostanou o kousek dál. Anebo to klidně může být naopak. Protože muž, který mi uvaří, má napůl vyhráno!
Kolik tedy stojí jedno seznámení? Jednu kávu? Jednu minerálku? Jednu růži nebo tulipán? Jednu zmrzlinu? Jednoho kadeřníka? Jedny nové šaty? Jednu manikúru? Jeden účastnický poplatek na speed datingu? Jedno předplatné na tinderu a pak následně to jedno kafe a jednu růži a minerálku? A máme ve vztahu počítat má dáti-dal v korunách?
Nebo raději zkusíme sledovat, jestli nemáme dát víc pozornosti, svého času, energie, aby ten vztah, co začal jednou kávou a minerálkou, měl šanci rozkvést dál?
