Článek
Pokud ten nezvaný host přece jen odejde, nikdy nemáte jistotu, že se nevrátí. A to je prakticky vše, co se o tom podobenství dá říct. Takže jinak.
Ona ta rakovina vlastně má podobný průběh jako stárnutí. Přichází pomalu a proces je nevratný. Únava se stupňuje, až člověk podlehne vědomí, že je starý a že s tím nic nenadělá. Pak padne verdikt, diagnóza a vědomí, že není ani tak starý jako spíš nemocný. Naštěstí je tu naděje, že snad s tím doktoři něco udělají. Ale pozor. To „snad“ je zcela na místě, protože ani sebelepší doktor nedokáže zázraky.
Na druhé straně to „snad“ můžeme posílit. Změnit životní styl, návyky, udělat si pořádek sami v sobě. A pomoci tak doktorům v léčbě a sobě k uzdravení. Snadno se to řekne a uznávám, že takové tvrzení kulhá na všechny končetiny, ale může fungovat. Mám výhodu, že mne rakovina nebolí. Mno, neměl bych se rouhat, ale doktoři se o mou tělesnou schránku starají tak, že mne bolí jen vědomí, že není tak úplně v pořádku. A taky mne bolí vědomí, že mám tak „slabé baterky“, že mne občas unaví i běžná snídaně. Bolí mne vědomí, že se rakovina, jako ta toulavá kočka, může vrátit. Ale to si připouštím jen někdy. Když při fyzické aktivitě musím hodně zvážit dávkování sil, protože nikdy nevím, kdy baterky vypnou. Naštěstí stačí pár minut klidu a … jedeme dál.
Rakovina mimo jiné vytváří spoustu času k přemýšlení. V čekárnách ordinací, zvláště na kapačkách, se čas vleče. A tak, ať chceme, nebo ne, přibrzdíme, můžeme se zastavit, udělat to, na co si v běžném tempu života málokdo najde čas. Nabízí se prostor k meditaci, jakkoli to zní vznešeně. A konečně můžeme sepsat seznam přání a ta přání si začít plnit. Tak jak napovídá nejeden film. Můžeme zkusit exotiku, ochutnat, vidět, zdolat, zažít, říct něco podle sebe a ne, jak velí konvence… Protože rakovina odstartovala náš závod s časem a my nevíme, jak dlouhá trať je ještě před námi. Nevíme, za kterou zatáčkou začíná cílová rovinka ani jak je dlouhá. Ten závod může být nudný, může být dramatický, ale vždy končí až v cíli. A jak se ve sportu stává, cílová rovinka může nabídnout hodně i pozitivních, zážitků. A nemusí to být zrovna facka protivnému šéfovi, večeře s výhledem na Eifelovku, koupání na Bahamách nebo výšlap na Everest. Rakovina nebo stáří, léčba nebo důchod, člověk získá spoustu času. Pokud má koníčky, záliby, má vystaráno.
Znám příběh konstruktéra, který to měl v jednom. A odchod do důchodu nezvládl. Nadále dodržoval zaběhnutý režim – budíček, snídaně, práce, večeře, spát. Jenže čas, který dosud trávil v práci, nevěděl jak vyplnit. Tak tu dobu proseděl doma v křesle. Až do své smrti. Měl jsem zálibu, která mne bavila, ale tak trochu obtěžovala mé okolí. Tak jsem ji zrušil. Doma je klid a já mám více času na jiné záliby. Krabice s fotkami mne strašily pokaždé, když jsem na ně ve skříni narazil. Tak ty obrázky postupně třídím, některé i vyhodím. Je to ale na dlouho, protože u některých se zarazím a jen koukám. A vzpomínám. Protože s některými fotkami se pojí příběh. Tak jsem poskládal fotoalbum, připsal pár komentářů a nechal si to vytisknout. A v seznamu přání mám splněno hned dvakrát – fotky a knížka o vnoučatech. Teď chystám „spanilou jízdu“ po kamarádech a spolužácích z vysokoškolských studií. Jak praví jakési moudro: „K velkým cílům dojdeme i malými krůčky.“
„Rak“ probudil sílu, vědomí, odvahu užít si života, dokud vnímám. A beru, co nabízí. Ne na vše mám sílu, ale pokud to jde, beru. Bez ultimáta, které mi rakovina předložila, bych život doklepal v klidu, v zaběhnutých stereotypech a rituálech. Což občas může být i nuda. Že jsem to změnil, za to tak trochu může i sestřička na onkologii, když se mne zeptala, jak se mám. „Jako vyléčený alkoholik. Taky s obavou čekám, že se to vrátí,“ napadlo mne na první dobrou. Ale použil jsem svou oblíbenou průpovídku: „Do večera to už nějak doklepu. A zítra? To bude až zítra. Ráno se uvidí.“
