Článek
Stalo se v době, kdy jedinou elektronikou v domě bylo rádio se svítícíma skleněnýma baňkama a telefon, který s jiným přístrojem, v jiné domácnosti, po zatočení kličkou, propojovala paní na telefonní ústředně, zpravidla na poště. Televizor jsme znali jen z vyprávění. Pokud jej někdo vlastnil, sousedé se u něj scházeli jako do biografu. Bydleli jsme v dvoupokojovém bytě. Jeho půvab spočíval v tom, že za vstupními dveřmi na konci přímé chodby, nalevo byly dveře do kuchyně, napravo pak druhé dveře do pokoje. Ale na začátku té chodby, hned napravo, byly dveře do obývacího pokoje, odkud se vcházelo do ložnice. To pak stačilo udělat dva, tři kroky, úkrok doprava a byli jste v pokoji. Tam úkrok doleva, pár kroků rovně a nalevo byla zase předsíň, případně se dalo jít rovně do kuchyně. Takže se dalo chodit dokola, což zvláště pětiletí kluci milují.
Na maloměstě moc příležitostí k organizované zábavě nebylo, nebo spíš, lidi se více navštěvovali. U karet, šálku kávy, sklenky vína poseděli, pohovořili o novinkách ve městě, v práci, kdo s kým, co kde provedl. Kupovat víno od vinařů se v té době moc nenosilo, spíš z logistických důvodů. Auto měl málokdo. V domácnostech proto ve spíži v demižónku bublal jabčák, rybízák, podle toho, jaké kdo sehnal ovoce. V sámošce byl výběr mezi Ryzlinkem, Frankovkou, Svatovavřineckým, velkým svátkem byla láhev červeného, všeobecně nazývaného svíčka, podle obrázku na etiketě. „Znalci“ tvrdili, že to je mešní víno, co pijí jen faráři, proto nejvyšší kvalita. V souvislosti s vínem se v rodině traduje historka, že při takové jedné sešlosti u kanasty, hit sezony a nástupce do té doby oblíbeného žolíka, mému tatíkovi vínko nějak zvlášť zachutnalo, jelikož sklenku měl pořád prázdnou. Po několikerém dolití si však všiml, že na tu sklenku není sám. Zpod stolu se občas vysunula drobná dětská ruka, načež sklenka zmizela. Po chvíli se vrátila na své místo, ale prázdná. Byl jsem přistižen! Tok událostí dostal nečekaný spád. Tatík zajel rukou pod stůl, já vystartoval zpod stolu do volného prostoru pokoje, pak do předsíně. A než se tatík vymotal, já už byl zase v pokoji. Chvíli jsme se honili dokola, než mne podlaha v předsíni a odstředivá síla zradily. Já jsem uklouzl a skončil pro změnu v kuchyni, vedle sporáku, v kaslíku na dřevo (plyn nebyl, topilo se dřevem). Škodolibé jazyky dodnes tvrdí, že jsem na té hromádce dřeva usnul a poslední co ze mne vypadlo, bylo toužebné: „Já chcu šťavičku!“
